Untitled

Zpráva o stavu Šumavy

Pořad o Šumavě


1. zóna, těžba na Spáleném Luhu, GPS 48°49m54,15sN, 13°47m41,43sE  1. zóna, pískovna u bývalé obce Silnice (Landstrassen).  1. zóna, holiny u Polecké nádržky, GPS 48°56m35,05N, 13°40m16,48sE  1. zóna, pneumatiky v tělese silnice u Bukové slati, GPS 48°57m53,92sN, 13°39m1,89sE  
1. zóna, železa ve slati Furík, GPS 48°57m47,48sN, 13°36m48,18sE  1. zóna, meliorace potoka Olšinky u Františkova.  1. zóna, u Zhůří, turistická cesta zničená taháním dřeva, vedle samozřejmě sešlap.  1. zóna, Černohorská slať, GPS 48°59m3163sN, 13°32m15,8sE  
1. zóna, svah Mokrůvky, v něm cesta pro lakatoše.  1. zóna, Mokrůvka, těžba u hranice, GPS 48°57m48,91sN, 13°30m20m07sE  1. zóna, Cikánská slať, těžba a skládka kulatiny.  1. zóna, čerpací stanice nafty u Novohuťských močálů, GPS 48°59m9,27sN, 13°26m15,15sE  
1. zóna, Novohuťské močály, jakési sondy, zapíchané do slati, GPS 48°58m49,96sN, 13°26m37,52sE  1. zóna, Roklanská chata a jakási hromada u nádržky.  1. zóna, Roklanská nádržka, u ní panely a hromada písku, GPS 48°59m8,65sN, 13°25m49,65sE  1. zóna, Roklanská nádržka, uprostřed které je cedule „Pravěké rýžoviště zlata. Zákaz terénních změn  
1. zóna, Weitfällerské slatě, jejich epicentrum, GPS 49°1m4,13sN, 13°24m54,96sE  1. zóna, Weitfällerské slatě, jejich tajemství č. 1, GPS 49°1m29,57sN, 13°25m20,99sE  1. zóna, Weitfällerské slatě, jejich tajemství č.2, GPS 49°1m29,57sN, 13°25m20,99sE  1. zóna, Weitfällerské slatě, stav u hranice, GPS 49°0m32,11sN, 13°24m48,4sE  
1. zóna, Weitfällerská nádržka, u ní použité vzduchotechnické potrubí, GPS 49°0m58,97sN, 13°25m0,64s  1. zóna, Paště, těžba a skládka kulatiny.  1. zóna, Paště, skládka pneumatik, GPS 49°7m14,9sN, 13°28m48,21sE  1. zóna, mezinárodní rychlík Stodůlky – Prášily, stále čeká na úpatí Slunečné! GPS 49°7m39,1sN, 13°2  
1. zóna, skládka odpadu na Cettlově Hůrce, GPS 49°8m29,85sN, 13°21m41m67sE  1. zóna, eroze na Stodůlkách (Stadln), GPS 49°7m28,47sN, 13°26m5m03sE  1. zóna, Zhůří zejbišské, obvyklá činnost v 1. zóně, GPS 49°10m29,78sN, 13°20m1,96sE  1. zóna, jak se pěstuje kůrovec u Medvědích jam, GPS 49°7m17,16sN, 13°15m54,92sE  
1. zóna, vojenský prostor Boletice, těžba na Knížecím Stolci.  1. zóna, vojenský prostor Boletice, na Knížecím Stolci se vesele staví.  Föhrerova slať, tak by měla vypadat 1. zóna.  Weitfällerské slatě, i ty by měl mít možnost spatřit daňový poplatník.  

(Chcete-li se podívat na moji fotogalerii a další fotky ze Šumavy, klikněte si zde.)

Ad: Pořad o Šumavě "Nedej se", uvedený na ČTV-1 dne 12.1.1993 v 18.10 hod.

Vážení,

Po zhlédnutí Vašeho pořadu o Šumavě se cítím povinován Vám zaslat článek, který jsem 3.1.1993 již zaslal časopisu Reflex. Mé poznatky ze Šumavy jsou totiž otřesnější, než jste prezentovali ve Vašem pořadu, ale to není hlavní důvod, proč Vám tento článek posílám. Tento důvod spočívá v tom, že příčiny devastace Šumavy nevidím ani v Hradci Králové nebo v pražských ministerských úřednících, ale právě ve starých bolševických strukturách, které nezměněny setrvávají na svých zelených ochranářských postech a ze Šumavského národního parku si po dřívější CHKOŠ nadále pěstují svůj pašalík, kam nechtějí nikoho pustit, aby neviděl tu spoušť, kterou tam pod vlastním vedením napáchali a stále ještě páchají. Typické pro struktury typu pana Musiola je to, že z čeho před dvěma lety obviňoval turisty, suverénně dnes jako pan Mečiar obviňuje nového nepřítele: Hradec a Prahu.

Nevím, kde je v té naší české TV zakopán pes. Zatím co píši tyto řádky, je na obrazovce jako přední zpráva zase záběr na komunistického vůdce Svobodu. Ale již ke zmíněnému článku. Některými poznámkami jsem jej musel pod vlivem Vašeho pořadu doplnit, zde je:

Jako již v několika článcích v tisku (zejména v LN a naposledy v Reflexu č. 28 z 9.10. 90), bylo i v televizním pořadu o Šumavě od Dr Přemysla Čecha, uvedeného 2.10.90 ve 21 hodin na F1 použito oblíbeného rčení o tom, že "na Šumavě turisté letos způsobili miliónové škody". Nevím, kolik turistů ročně navštíví Šumavu. Další otázkou je, co je v tomto případě za Šumavu považováno. Je to kraj od Tachova po Novohradské hory, nebo Chráněná krajinná oblast Šumava, nebo prostor Šumavského národního parku? Nejsem šumavský usedlík, mám tam chalupu a jsem tedy turista. Co mě se týče, jsem ochoten škody mnou způsobené uhradit a věřím, že totéž by akceptovala většina návštěvníků Šumavy. Ovšem za jistých podmínek.

Ale abychom si napřed ujasnili situaci. Budu se zde zabývat územím ŠUNAPu v jeho rozloze, předpokládané v r.1990, tj. územím, ohraničeným z jihu státní hranicí s Bavorskem, ze severu pak státní silnicí Lenora-Borová Lada-Srní-Starý Brunst, omezeným z východu hraničním přechodem Nové Údolí - Haidmuhle a na západě Ostrým.

Nejprve si řekněme, jak to tam, v Chráněné krajinné oblasti Šumava, od otevření v závěru léta 1990, devět měsíců po něžném listopadu vlastně vypadalo. A začněme od Nového Údolí.

U hraničního přechodu Nové Údolí - Haidmuhle se nachází nádherná slať Spálený Luh. Dříve touto slatí vedla cesta, jmenovala se Kostelní, protože tudy chodili obyvatelé Českých Žlebů, Krásné Hory, Cazova a dalších obcí do kostela v Haidmuhle. Dnes je to přísná přírodní rezervace v 1. zóně Šumavského národního parku, kam se vstoupit nesmí. Těží se tam však vesele, traktory i koňmi. Vypadá to na to, že zákony se asi zase začínají vztahovat jen na někoho. Přesně o tomto mluvil pan Musiol ve Vašem pořadu. Na koho se tedy vlastně zákony vztahují? Byl bych rád, kdyby Vám pan Musiol řekl jméno toho úředníka z Hradce nebo z pražského ministerstva, který nařídil těžbu v této rezervaci 1. zóny přísné přírodní rezervace, abyste ho mohli zveřejnit. Pokud Vám to jméno pan Musiol neřekne (opět jako Mečiar: viem, nepoviem), mělo by být asi Vaší profesionální povinností (lze ještě mluvit o hrdosti?) to jméno zjistit a samozřejmě zveřejnit. Nebo je Vaší profesí věc zpola nakousnout a pak od ní utéct, jak je dobrým zvykem u otázek, položených na tiskových konferencích, až na výjimky dodnes? A nezúčastnil se náhodou na realizaci tohoto rozhodnutí někdo ze ŠUNAPu, nebo z okresu Prachatice? To má pražský úředník opravdu takovou sílu?

Jdeme-li od stráženské celnice pohodlnou asfaltkou podél se zemí srovnané bývalé obce Silnice do údolí potoka Řasnice, vidíme krásné šumavské údolí, v něm nedotčenou slať a horizont nám uzavírá kamenná hlava Luzného. Luzný to pohled. Jenže o pár kroků dál, před vlastní slatí, která je označena jako rezervace, silnice končí v obrovské jámě, v níž se vesele prohání bagr. Ano, jsme u jednoho ze současných přírodních útvarů současné Šumavy: pískovny. Mezi naší a bavorskou celnicí se totiž stavěl nový silniční most, je to asi kilometr, a tak kdosi odpovědný rozhodl o zřízení tohoto nenapravitelného zásahu do přírody v CHKOŠ. Kdo to asi byl? Podle pana Musiola někdo z Hradce nebo z Prahy. Určitě nikdo z Prachatic, natož z Vimperka!

Od Strážného vedou západním směrem další dvě asfaltové silnice, jedna přes bývalou obec Dolní Světlé Hory, kde ze srovnané obce zůstaly jen dvě ruiny, druhá silnice, které se říkalo Wechselstrasse, vede podél říčky Časté. Ujdeme-li po ní asi dva kilometry, zjeví se nám další charakteristický rys současné Šumavy: holiny. Tam, kde bylo hraniční pásmo a tedy tam, "kam nebylo vidět", tam se bezostyšně těžilo a většinou nezalesňovalo. Že si se zbytkem lesů poradil první větší vítr, není třeba zdůrazňovat. S tím souvisí již třetí charakteristický jev moderní Šumavy: následky těžby. Je to bezohledně rozrytý terén těžkými terénními stroji, řečenými "lakatoš". Bylo by dobré, kdybyste zjistili konkrétní osoby z pražského ministerstva nebo z Hradce, které na této těžbě trvaly, máte to blíž než do Prachatic, Vimperka nebo Budějovic.

Dál na západ, mezi Žďárkem a Polkou byly dvě romantické vodní nádržky. Polecká nádrž je prázdná. Není vypuštěná, je opravdu prázdná. I když je na dně kaluž vody, vlastní stavědlo je dávno zničeno. Cesta u hráze nádržky je lemována skládkou drcené kůry, vysokou 2 metry, širokou 15 a dlouhou 200 metrů, objednanou jistě až z Prahy. Po okolních kopcích jsou už jenom holiny a polomy. (Tady se musím omluvit Pavlovi Hanků, který mě teprve 12. května 2002, tam u Polecké nádržky informoval o velké smršti, která v roce 1984 smetla celé polecké údolí a byla příčinou těch hrozných holin. Tu skládku kůry tam dělal právě Pavel, když odkorňovali kmeny proti rozbujení kůrovce.) Žďárské jezírko je na tom lépe, ale to opravdu záleží jen na tom jak se to vezme. Žďárské jezírko má totiž vodu. Má i pár zasvěcených vyznavačů, kteří se sem chodí koupat, ale tím idyla končí. Cesta, lemující jednu stranu jezírka byla zasfaltována. K asfaltové silnici byl do jezírka přisypán pískový násyp, nad vodou vybudována palisáda z dehtovaných klád a na násypu postavena druhá, vnitřní "železná opona". Dráty jsou bohudíky strženy, leč čerstvý násep a palisáda zůstaly. Teď je namístě otázka, kde se vzal písek na násyp a kam se poděly dráty? Nemusíme dlouho hledat, pískovna je hned vedle hráze i s uložištěm rezavého ostnatého drátu.

Idylu Žďárského jezírka kazil v létě 1990 jen traktor s lejtou, který sem jezdil čerpat vodu. Vozil ji nahoru na Stodůlky, přes obec Žďárek, místo, kde byla dříve kasárna pohraniční stráže se štěkotem psů, erekcí ocelové strážní věže a hlášením služebního telefonu o pohybu kolemjdoucích turistů. Vozil tu vodu na Stodůlky jalovičkám, ještě v červenci 1990 po staré, kdysi obecní cestě, po jakých bychom asi chtěli na Šumavě chodit. Ale již tehdy někdo rozhodl, že tyto cesty se přebudují na mohutné silnice a v srpnu tam již nemohla projít ani lidská noha, ani projet traktor s lejtou. Přes zbuldozerovanou cestu a hromady štěrku by snad nepřeskákaly ani ty jalovičky. Kdo tam asi ty silnice potřeboval a kdo mu na ně dal peníze? Byl to učitě nějaký Pražák! Který Pražák se tady asi potřebuje prohánět po asfaltu podle hranice? To je téma pro reportéra!

Pod Stodůlkami je slať, která je samozřejmě rezervací. V této slati je vyrubán průsek, jímž vedla dříve první, k hranici bližší "železná opona". Její zbytky jsou patrné dodnes: ze slati čnějí betonové sloupy a patky, hromady rezavého drátu a dehtem natřené hatě. Má ještě smysl se ptát?

Rezervace Buková slať je i na mapě. Možná proto se jí vyhnula železná opona. Avšak slať bezprostředně s ní související je zpevňována panely, násypy, geotextiliemi. Podle silničního tělesa k Borovým Ladám je dokonce skládka ojetých pneumatik. Nebo snad mají pneumatiky sloužit k zachycení dynamických namáhání komunikací? Ne, to jen Pražáci sem jezdí vyhazovat ojeté gumy, protože jen oni mají tolik peněz na vyhazování za benzín. - Nezlobte se, ale pan Musiol si o tuto argumentaci přímo žádá.

Na Knížecích Pláních dvě kulhající stavby ještě drží, jinak je vše dávno a úspěšně srovnáno se zemí. I s kaplí a kostelem. Veliký farní kostel z r. 1864 podlehl dokonce až v r. 1970. A toho ještě není dost. Bylo to srovnáno i se hřbitovem. Hlavní hřbitovní cestu dávaly tušit dvě vzrostlé tuje, které militantní komunista zapomněl porazit nebo rozjezdit tankem. To však nezapomněl učinit se hřbitovem a jeho náhrobky. Ano, žila zde většina Němců, Čechů bylo opravdu jen pár. To mi potvrdil zdejší rodák, nyní žijící v Plattlingu, SRN. Přijel se podívat na své rodiště a ač Němec, ještě dnes uměl trochu česky. Musím říci, že jsem se styděl za prostředí, kde jsme se potkali. Oba jsme lámali jazyky, oba zjišťovali, že by bylo dobré umět jazyk souseda, on žehral na vyhnání z rodné vsi ale liboval si, že žije v Německu a neživoří zde. To, že tu zhoubu vyvolal Hitler a Němci se jím nechali zblbnout mu bylo jasné. Zde byl život vždycky těžký. Já jsem mlčel. A říkal jsem si: jakým právem přišel někdo a zbořil ty náhrobky zdejších mrtvých? jakým právem těžkou mechanizací dusal louky a pole, které ten mrtvý po staletí zušlechťoval, hnojil a pečoval o ně? jakým právem jezdil tanky a těžkými náklaďáky po kamenných cestách, které ten mrtvý po staletí budoval, štětoval a udržoval? jakým právem ničil vodní náhony, vrstevnicové vodoteče, zasypával studny a bořil stavidla a můstky, které ten mrtvý po staletí čistil a ošetřoval, aby je mohl předat v plné funkci a kráse potomkům a dalším generacím? jakým právem užíval a ničil staletou práci toho mrtvého, aniž by projevil sebemenší známku pokory a piety? Hřbitov je dnes již obnoven, díky spolupráci občanů obou států. Totéž však nelze říci o ostatních částech a místech této krajiny. Bylo to právo Lidic? Kdyby byl Bůh, v něhož katoličtí Němci dodnes tolik věří, tak by ten Bůh dnes neměl co soudit, protože by to nikdy nemohl dopustit.
Je však třeba říci, že na Borových Ladách a Knížecích Pláních se ještě před rokem 2000 podařilo ne-li do Evropy vstoupit, tak alespoň rozrazit vrata. Na Knížecích Pláních má pan Rychecký (neplést s dnešním soudcem Rychetským z bývalé vlády!) zrenovovaný statek a u něho hospodu (sedí se jen venku v létě), a starostka z Borových Lad, paní Stanislava Barantálová prosadila pro důchodce nad 65 let a nepohyblivé občany možnost podívat se autem na Knížecí Pláně s povolenkou za pouhou dvacetikorunu na celý den. Zatleskejme!

Ale připomeňme si: Cituji z knihy Karla Petráše "Krajem šumavských Lad" (Kopp, Č.Budějovice 2005, str. 94).
V roce 1938 v šumavském pohraničí, ale nejen v tomto pohraničí, byly přepadeny celní a četnické stanice, pošty a obecní úřady s cílem převzít kontrolu nad sudetským územím. Při tomto povstání bylo povražděno mnoho českých celníků, četníků ale i civilistů. Velmi brutálně byla napadena četnická stanice na Knížecích Pláních (Fürstenhut), kde došlo k přestřelce. ... Po květnových dnech roku 1938 (Mnichovská dohoda byla uzavřena až koncem září 1938!) soužití Čechů s Němci se stalo přímo peklem. Kdo nechtěl z Čechů přijít o život, raději opustil naše pohraniční území. Dochází k evakuaci českých obyvatel z pohraničí. Skromný majetek je nakládán do nákladních vozů na Vimperském nádraží a poslední evakuační vlak odjíždí z Vimperka 7. října 1938 s českými občany a jejich majetkem do českého vnitrozemí. Tak skončil jednou provždy pokojný život Čechů a Němců v našich českých pohraničních horách.

Na Bučině nás opět obklopují holiny. Obec je jako obvykle srovnaná se zemí až na bývalý hotel (dříve "Pešlův hostinec"), který se zachoval díky své výhodné poloze. Je odtud vidět hluboko do Německa, ale hlavně do dlouhého přímého průseku, vedoucího až na Knížecí Pláně, ve kterém byla první, vnější "železná opona". Na Bučinu vede z Kvildy rovná a pro pěší únavná sedmikilometrová asfaltka. Na Bučině býval hraniční přechod na Finsterau. V Bavorsku tvoří tato silnice hranici Bavorského národního parku, byla v r. 1990 opravena a z bavorské strany se předpokládá, že by zde mohl být další hraniční přechod, který by odlehčil přechodu Strážný. Byla dokonce připravena dohoda o jeho otevření v roce 1991. Zatím k tomu nedošlo. Je šance, že k tomu vůbec dojde? To je další šance pro reportéra.
A ještě poznámka k Pešlově hostinci, tentokrát z května 2005: Pešlovi hostinec dostavěli někdy v roce 1938, aby jim ho vzápětí sebrali Němci. Po válce začali Pešlovi Němci zdevastovaný hotel obnovovat, a když rekonstrukci někdy koncem roku 1947 dokončili, sebrali jim ho v roce 1948 komunisti. Po roce 1989 ho Pešlovi dostali zpátky v restitucích, ale jako neskutečnou ruinu. Zajímavé na tom bylo to, že svůj majetek sice Pešlovi dostali zpět, ale Národní Park Šumava jim na nemovitosti zakázal jakoukoliv změnu, tedy i jen přeložit jednu cihlu. Pak to údajně prodali, a dnes nový majitel už tam má kompletně od základů postavený nový hotel, v květnu 2005 v hrubé stavbě. To jsem zvědav, zdali tam hosté budou pěšky tahat svá zavadla, když se tam dnes nesmí jet autem.

Z Bučiny ku prameni Vltavy vede pěkná německá turistická cesta po hranici, samozřejmostí jsou velké informační tabule s německým textem ručně řezaným do dřevěných fošen. V každé větší bavorské obci je řezbář, který takovou tabuli zhotoví. Pramen Vltavy je hezká studánka, hned vedle je pomníček ruským zajatcům z konce druhé světové války. Socialistické železné zeleně natřené a rudě hvězdnaté zábradlí včas pohraničníci odvezli. Toto místo působí celkem jako nedotčené, holiny totiž nejsou odtud vidět.

Dvě zajímavá místa mezi Černou horou a Březníkem již zajímavá nejsou. Byly to romantické vodní nádržky, Černohorská a Vogelsteinská. Dnes je místo hráze silniční násep s asfaltkou, místo stavědla betonový propustek, místo jezírka mokřadní loučka. Kolem samozřejmě průseky, panelové silnice, zbytky drátěných opon a následky těžby dřeva. Na holinách se usilovně pracuje. Za nitky se samozřejmě tahá z Hradce.

Z modravského výběžku je mimo rezervaci jen Březník a sedmikilometrová přístupová asfaltka z Modravy. Druhá značená turistická cesta přes Trambusový kříž je po letní těžbě zcela rozrytá a téměř neschůdná. To už jsme ve výlučné doméně pana Musiola, který zde dříve byl největším suverénem, a je jím dodnes, jen všechny nedostatky dnes již neháže na turisty, ale na Hradec Králové a pražské ministerské úředníky. Konkrétní jméno však neuvedl. Ale sledujme, jak hospodařil tento ochranářský génius:

U Březníku začíná rozsáhlá rezervace modravských slatí. Povězme si, jak to vypadá zde. Přímo na Březníku, ale již v rezervaci je obrovská pískovna, dva bagry pilně těží a mnoho těžkých nákladních aut vozí písek směrem na Špičák a Blatný vrch, kde se ve dvacetimetrovém průseku buduje silnice podél státní hranice. Svah pod Mokrůvkou k Luznému, před léty pracně zalesněný, je po těžbě v takovém stavu, že, slovy ochranáře: "...se už vůbec nedá zachránit, je to záležitost pro prokurátora".
Dnes (r. 2004) na Březníku v bývalé hájovně provozuje Národní Park "hospodu", ale je to spíš jen chudé socialistické občerstvení s jednou polévkou, klobásou, tatrankou, pivem a sodovkou. Co byste taky chtěli od státní instituce. Soukromníkovi tam samozřejmě Park budovu neprodá a provoz živnostníkovi nepronajme.

Z Modravy do Neuschonau vedla pod Luzným přes Březník tisíc let stará a tisíc let používaná stezka, zvaná Bohmweg, nebo také Guldensteig. Mohla to být jedna z našich cest do Evropy. Kdosi, kdo má dnes tu moc, bez ohledu na potřeby a přání obyvatel, po tisíciletém užívání rozhodne tuto cestu uzavřít pod záminkou zachování přírody v 1. zóně ŠUNAPu. Sám si tam však jezdí gazíky, náklaďáky, lakatoši, buduje tam silnice a bezostyšně tam těží. Kdopak to asi je? Je to náš dobrý známý pan ochranář Musiol.

Stále ještě v 1. zóně národního parku vede z Březníku k Roklanské chatě rezervací příjemná asfaltka. Méně příjemné již je, že asi ve třistametrových úsecích je lemována stěrkovými plochami o velikosti asi 30 krát 50 metrů. Na některých z nich jsou patrné skvrny po ropných látkách, na jiných jsou i sudy s naftou uloženy. Protože v sudu byla i ruční pumpička, slouží plochy asi také jako čerpací stanice pohonných hmot. Že by si zde Benzina chtěla otevřít filiálku? Mezi Novohuťskou nádržkou (samozřejmě prázdnou) a Trambusovým křížem se úspěšně těží a připravují holiny. Jsme stále v rezervaci.

Roklanskou chatu si kdosi opravuje. Byla by tu hezká restaurace, kdyby v sousedství nebyla Roklanská nádržka. Hráz je protržená, uprostřed na dně nádržky je tabulka, která hlásá: "Pravěké rýžoviště zlata - Zákaz terénních změn". Je to ukázka šumavského černého humoru. Z poloviny nádržky je totiž vyhloubená pískovna, lemovaná horami písku a haldami betonových panelů. Odtud směrem k hranici buduje buldozer novou silnici k Blatnému vrchu. Jsme stále v rezervaci páně Musiola.

Od Roklanské nádržky vedla přes Medvědí horu k Rokytské slati první drátěná opona, která byla zrušena po postavení nové, druhé opony, situované více do vnitrozemí. Při rušení opony na Medvědí hoře si vojska ulehčila práci. Drátěnou oponu jednoduše povalila. Dnes je trasa opony znát zejména tam, kde dráty padly na velké kameny. Leží tam rezavé dodnes, zarostlé do trávy. Asi tu již nikdo naboso nechodí. Zveř je zde v rezervaci chráněna, tak se jí přeci nemůže nic stát. Od Roklanské chaty k místu, zvanému Roklanský most vede asfaltka, která se za Gayrukem změní ve štěrkovou silnici. Pod Gayrukem je vykácen pořádný kus lesa, aby bylo kam ukládat vytěžené dřevo. Na Roklanském mostu je srovnaná pustina, i samotný most je dávno stržen. Jsme stále v rezervaci.

Dostáváme se k nejcennějšímu místu modravské rezervace, k Rokytské nebo také Weitfallerské slati. Podle ní vede od Roklanského mostu k Weitfallerské nádržce travnatá pěšina, vyšlapaná v místě bývalé vozové cesty. Asi to nebude dlouho trvat a povede tudy asfaltka. U Weitfallerské nádržky idyla končí a začíná realita rezervace. Nádržka je prázdná, stavědlo zničeno, na části hráze a pod hrází je složeno použité vzduchotechnické potrubí. Jak se tady vzalo? U hráze hromada štěrku. Přes hráz vede nová štěrková silnice, která pokračuje v širokém, asi dvacetimetrovém průseku slatí až k hranici, odkud se vrací zpět a slatí vede do bývalého vojenského prostoru. Zadní část slati u státní hranice je přeměněna na lakatošodrom.

Uprostřed slati nás konečně čeká zlatý hřeb, pověstné "tajemství Weitfallerské slati": je to pískovna, jejíž stěny jsou vyztuženy betonovými panely a uprostřed je bonbónek. Tím bonbónkem je rezavý, vymlácený železniční vagón. Když jsem tohle uviděl, pochopil jsem, proč jsou jistá místa na Šumavě vyhlášena pro turisty jako naprosto nepřístupná, když všechna vozidla těžší než bicykl tam volně bez zábran jezdí a vozí jinde neodhoditelné a neuskladnitelné odpadky.

A jako by toho nebylo dost, středem slati vedla také první železná opona. Štěrková silnice nás u Javoří Pily konečně vyvede ven z rezervace i z vojenského prostoru. Když koncem června 90 tudy do rezervace jezdily v minutových intervalech těžké nákladní vozy se štěrkem, stál jsem na okraji silnice a hovořil s ochranářem z CHKOŠ. Nechtěl mě do rezervace pustit, protože bych tam vyrušil ptáky. Dostali by infarkt a umřeli by. Pravděpodobně měl na mysli tetřevy, jejichž lokality jsou i v SRN uzavřeny. Pro lidi ale jen do 15. června, zatímco pro všechna vozidla celý rok. Ale pan Musiol je tady všemocný pán.

Zbývá nám bývalý vojenský prostor Dobrá Voda, oblast mezi Srním a Železnou Rudou.

Když se ze Srní vydáme do Prášil, přijedeme do Velkého Boru. Původně to byla důležitá obec na křižovatce cest do Stodůlek, kde byla královácká rychta, a na druhou stranu ke hranici přes Novou Studnici na Javoří Pilu a dál na Modravu a Kvildy. Pak tam stála rohová strážní věž železné opony, dnes je tam pustina. Nebýt vymláceného pomníčku mezi stromy, nikdo by zde mimo rozhledů neshledal nic pozoruhodného. Přesto však zde jedna pozoruhodnost je. Vede odtud dolů k říčce Křemelné silnice, která pokračuje až na Stodůlky. Ta pozoruhodnost spočívá v tom, že ta asi 3 kilometry dlouhá silnice je nově, v roce 1992 vybudovaná včetně dvou nových železobetonových mostů, a je z každé strany uzavřená mohutnými ocelovými závorami. Kdo a pro jaký účel to tu asi stavěl? Nejsem si vědom toho, že bych chtěl svými daněmi přispět někomu na vybudování soukromé silnice v ŠUNAPu, navíc v 1. zóně, kam nesmím já jako turista vstoupit. Bylo by dobře, kdybyste mohli zjistit, zda tyto peníze nařídil utratit pro sebe nějaký úředník z Prahy, nebo jestli náhodou to nepotřeboval pan Musiol. To by bylo zajímavé zjištění!

Poohlédneme-li se kolem Stodůlek kousek dál, třeba do 1. zóny na Paště, nalezneme mimo zbořenišť skládky pneumatik,plochy rozryté od traktorů a zaplněné čerstvě vytěženými kmeny, na Starých Hutích se opět setkáme s železničním vagónem a maringotkou a konečně utrmáceni staneme před nádherným a obrovským statkem, bývalou rychtou Velký Babyblon. Za normálních časů (mimo to, že bychom sem směli vstoupit) bychom zde dostali krajáč mléka a chleba s máslem a sýrem, nebo míchaná vajíčka, možná i pivo. Dnes jen zíráme na chátrající ruinu, která by ještě šla zachránit a využít, a sami sebe se ptáme: kdo má vlastně pravdu, Klaus, nebo Svoboda? Tady určitě, a asi ještě nadlouho bude mít pravdu Svoboda se svými trilobity.
Bohužel, i tato krásná, vpodstatě zachovalá stavba byla rozebrána na materiál a zbořena.

Kdo chce vidět šumavskou raritu, doporučuji výlet pod Slunečnou horu u Prášil, na křižovatku cest z Hrubé, Stodůlek a Frauenthalu. Čeká zde mezinárodní rychlík Hartmanice - Železná Ruda. Bohužel, než ŠUNAP stačí vybudovat koleje, tak se vagóny rozpadnou. Na 1. zónu Národního parku je to dost silná soda. Nutno ale dodat, že bývalé cvičiště na Frauenthalu se navrací do lůna přírody celkem úspěšně. To ovšem nelze říci o sousedních Vysokých Lávkách, kde jsou znovu, tři roky po listopadu stavěny cedule, bránící ve vstupu.

Ale vraťme se do Velkého Boru a pokračujme do Prášil. Před nimi nás čeká zdevastovaná pustina, kde původně stávala obec Hrubá, německy Gruber, druhdy větší než Prášily. Zde byla tanková střelnice, po jedné z tankových drah je dnes přístup k Prášilskému jezeru. Oblast cílových drah, vlevo na kopci směrem na Novou Studnici, kudy vedla dříve hlavní silnice z Prášil na Modravu, je dodnes uzavřená cedulemi. Cesta k Prášilskému jezeru po tankové dráze je nezajímavá a ošklivá. Lepší je volit cestu ze Srní přes Mozau, Studenou Studnici (Kaltenbrunn) a horem přes Jezerní hřbet. Tak se podaří třikrát vstoupit do 1. zóny ŠUNAPu, aniž z ní vyjdete. Ale s touto kuriozitou se setkáte v ŠUNAPu díky Musiolově ostražitosti skoro všude. Na této trase určitě narazíte na skupiny dřevařů, jak vesele lakatoši těží "původní smrkové lesy a porosty kolem Prášilského jezera", jak praví turistický průvodce, "na objednávku úředníka z Prahy", jak praví pan Musiol. U Prášilského jezera zjistíte, že tyto původní porosty jsou až asi na 50 stromů zcela vytěženy. Turista by zde však na makadamových cestách a na ocelových rourách, položených jako propustky pro Jezerní potok, napájející jezero, udělal sešlap. Naštěstí zůstala zachována po staletí užívaná krásná lesní cesta k jezeru i s kamennými mužiky kolem.

Prášily. Schwarzenberský kostel sv. Prokopa z roku 1802 je stále v seznamu národních kulturních památek, vydaném v r. 1980. To už byl čtyři roky zbořen. Kdopak ho nechal vyhodit do povětří? Co už z těch Prášil vlastně zbývá? A co z nich asi může být, když jedinému soukromému podnikateli všichni házejí klacky pod nohy, šikanují ho, napadají a zakazují mu činnost? Pan Musiol by tomuto podnikateli dal jistě krámek do podnájmu. Pokud možno do ekonomického, tak oblíbeného v závěru bolševického komatu. Pan Musiol by to tu všechno rád nadále bolševicky vlastnil, aby to všechno mohl on sám pronajímat ku svému bolševicky osobnímu prospěchu.

Z Prášil není daleko na Poledník. Na něm stojí umlčená kolosální radarová stanice. Stojí tak již pár let. Jak dlouho tak ještě bude stát, lépe řečeno chátrat? Nebylo by lepší, kdyby z toho již dávno byla prosperující hospoda, odvádějící daňové platby státu i obci Prášily? A hned vedle je obrovský průsek, vedoucí dolů až k Prášilskému potoku, s výškovým rozdílem 400 metrů. Když už je tady ta budova a ten průsek na severním svahu, nota bene 500 metrů od bavorské hranice, je to opravdu kacířská myšlenka tady umožnit lyžování? Nebo je hřích, že tady už dva roky není prosperující zimní středisko? Bylo by tady opravdu o tolik lidí víc, než tu bývalo na Gsengetu a Horních a Dolních Ždánidlech? Holiny pod Poledníkem rostou a porostou i nadále, jak je na Šumavě již zvykem. Nešlo by je naorganizovat tak, aby umožnily vybudování lyžařského vleku? Mohli bychom tak získat kousek prosperujícího ŠUNAPu. Navíc bychom zde mohli zjišťovat stupně poškození přírody za tohoto, turistického způsobu hospodaření a porovnat ho s poškozováním při lesním způsobu hospodaření lakatoši. Mohli bychom porovnat i ekonomiku a další hlediska obou způsobů hospodaření, měli bychom co posoudit a mohli bychom pak volit na základě znalostí a nikoliv emocí.

Totéž se plně týká Nové Hůrky. Zde již dávno mohl být podobný dvorec jako je Antýgl. Který bolševik se tomu vzpouzí? Na Staré Hůrce by bylo vhodné vybudovat památník. Lidé by se měli dozvědět o tom, že v kryptě zdejší kaple bylo 26 skleněných rakví s mumiemi členů sklářských rodin Abelů a Haffenbradelů, že zde byl pohřben i otec spisovatele Karla Klostermanna a že toto obrovské historické a kulturní bohatství smíšeného obyvatelstva české Šumavy někdo, nevíme dnes kdo, ale víme jistě, že to byl bolševik, kdo svévolně, vandalsky, barbarsky nechal zničit a vlastní rukou rozmlátil skleněné sarkofágy i s mrtvými uvnitř. A dle svědectví si ti soudruzi, než je rozmlátili, vyndali ty mrtvoly z rakví a v kapli si s nimi zatančili valčík. S blahosklonným požehnáním památkářů a ochranářů. Ah, co to plácám, ti se to přeci dozvěděli až po listopadu 89!

Nad Hůrkou je krásné jezero Láka. Nad jezerem stávala kasárna. Dnes mohla sloužit jako restaurace, ale neslouží, po listopadu je včas zbořili. Dnes tam jsou rozvaliny zdiva, dlažeb, obkladů, zárubní a tak je tam vstup pro turisty zakázán. Nedovedu si představit sešlap na rozvalinách a dlažbě, dovedu si ale představit tu reklamu, kdyby tam byl povolen vstup devizovému turistovi.

Ze Zhůří, jedné z králováckých rychet nezbylo nic, jen staré stromy a podstavec pod křížek. O této obci se již zmínil p. V. Kudrlička v Reflexu 51/92. A zde musím aktualizovat! Pan Vilém Kudrlička vydal letos, r. 2005 v nakladatelství Baset neskutečnou publikaci o Šumavě s názvem Šumava - Co zmizelo z Královského Hvozdu. Škoda, že není takováto publikace o každé části Šumavy, nebo o každé bývalé Královácké rychtě. Pane Kudrličko děkuji moc, a snad nejen za sebe!

Nově byl otevřen přístup na Ostrý. Cestou ze Špičáku mineme rezervaci Bílá Strž. Že se blížíme k rezervaci poznáme podle skládky rezavých ocelových rour průměru 40 cm a naprosto proolejované komunikace, zřejmě zde auta i stroje vyměňují olej a doplňují pohonné hmoty jako nedaleko Roklanské nádržky. To vše je samozřejmě nad Bílou Strží, v jejím prameništi, v 1. zóně. Ochranáři tam stále chodí, takže buď jsou slepí, nebo se to tam dějě s jejich - potažmo páně Musiola - vědomím.

Závěrem alespoň jednu zmínku o Keplích. Byla to jedna z králováckých rychet a své jméno měla podle kaplí, které tam byly. Dnes je to výstavní socialistický kurník. Mimo původní starý statek, který za tou spouští skoro není vidět, je to na zvracení. Kdo byl hlavním architektem socializmu této obce?

Po těchto zjištěních ve Vás musí převládnout pocit, že se jedná o záměr. Logicky to musí být záměr někoho, kdo sedí u pramene, plnými hrstmi bere ze všech stran dotace plynoucí z našich daní, pod ochranářským pláštíkem bezohledně Šumavu drancuje, a aby to nebylo tak vidět a nebylo o tom slyšet, na místa svých hříchů zamezuje ostatním přístup. Kdopak to asi je?

Nyní si řekněme, jak se v této oblasi může pohybovat turista. Především, autem je možno se dostat jen k severní hranici popisované oblasti, dál jsou silnice opatřeny zákazem vjezdu. Jaký turista bude do této oblasti chodit? Při vědomí, že turistické zajímavosti, vlastní hory a místa rozhledů jsou vzdálena asi sedm kilometrů, občerstvení veškeré žádné a tedy takový výlet suma sumárum obsáhne 20 kilometrů, půjdou tam většinou jen opravdoví turisté. Ti nejsou v přírodě poprvé, vědí, jak se tam chovat a protože pro svoje zážitky jsou ochotni něco obětovat, dovedou si také přírody vážit. Ti velké škody nenadělají. Ostatní při představě takové tůry zůstanou raději v místním hostinci. A pokud přeci jen na kus cesty vyjdou, půjdou po silnici, protože přes pařezy a rokle po lakatoších se opravdu chodit nedá. Šumava je tak dobře vybavena cestami, že je nutno je opuštět jen v případě potřeby. Lidské. Postavení záchodů je také prvním úkolem správce ŠUNAP. V Bavorském národním parku jsou na každém kroku, čisté, snadno udržovatelné a nezapáchající.

Jiné podmínky pro pohyb jsou však v našich rezervacích, zejména v té modravské.

Že v rezervaci se nesmí kouřit, zakládat ohně, zahazovat odpadky a podobně, je nesmyslný požadavek. Jak to tam může někdo dělat, když tam vůbec nikdo nesmí vstoupit? Ani na kole tam nikdo nesmí vjet. A nedej Bůh, aby tam někdo chtěl vjet na lyžích. Tak přísnými zákazy opatřil téměř celou oblast modravských slatí pan Musiol z CHKOŠ. (Šeptá se, že on a jisté osobnosti, jistým způsobem strukturované, tam mohou nejen vstoupit v botách, ale střelit si i tetřeva.) Jinak se tam opravdu vstoupit nemůže. Ale může se tam vjet. Volně a svobodně. Na motorce, gazíkem, avií, tatrou, buldozerem, bagrem, lakatošem a tankem. Pane Musiole, do Vaší soukromé rezervace se musí chodit v botách. Kdybych tam šel naboso, měl bych rozpíchaná chodidla a otravu krve z rezavého ostnatého drátu. O botách pana Musiola viz Reflex č. 28/90.

Jsem přesvědčen o tom, že roční miliónový nápor turistů by tuto oblast za sto let zdaleka tak nezdevastoval, jako 42 let komunismu a tři roky postkomunismu. A zde se vracím k mému návrhu v úvodu. Vyčíslí-li a zhodnotí-li někdo škody na Šumavě, zaplatím svůj díl ihned poté, co tak učiní ti, kteří Šumavu velkodevastovali.

Ne pro srovnání, zde srovnávat nelze, jen pro informaci si krátce povězme pár slov o tom, jak vypadá Nationalpark Bayrischer Wald. Není velký, zahrnuje oblast od Luzného po Roklan, což je z našeho pohledu od Bučiny po Srní. V Parku je jen jedna obec, Waldhauser, i když samot, soukromých statků a usedlostí je tam více. Restaurace jsou nejen na vrcholu každé hory, přístřešky a záchody mnohde. Cestami, ať již značenými či neznačenými, je Park protkán asi jako naše Šumava, může se ale všude. U státní hranice je rezervace, kam je vstup zakázán v období od 1. ledna do 15. června a u Spiegelau a Mauthu jsou rezervace, uzavřené od 15. listopadu do 16. května. Rezervacemi vedou i neznačené pěšinky, opatřené malými tabulkami, které prosí návštěvníka, aby pěšinky neopouštěl. Autem se může vjet hluboko do Parku, kde jsou parkoviště, vybavené informacemi, zákoutími se stolky a lavičkami, studánkou nebo pramínkem, záchody a koši na odpadky. Takové parkoviště je třeba dva kilometry od vrcholu Luzného. Pod Luzným jsou různá zastavení s rozmanitými programy včetně místa ke grilování s různými ohništi, rožni, rošty a dřívím, připraveným za záchodem. Po cestách stále projíždí auto hraniční policie a její stráž s pistolí nízko u pasu a s kolem lze potkat na hraničních pěšinkách. V Parku se netěží.

Náš národní park by se měl přihlásit k mezinárodnímu standartu pro takováto zařízení, který mimo jiné říká, že národní park je prostředím pro celou přírodu: pro rostliny, pro zvěř, ale i pro člověka. Bez vedlejších umělých zásahů do přírody, tedy na př. bez těžby dřeva a jiné hospodářské činnosti.

Co s ŠUNAPem. Připravit nárazovou oblast a tu perfektně vybavit. To znamená tam dát volnost soukromému podnikání. V ŠUNAPu označkovat turistické cesty, postavit záchody (a naučit našeho člověka správnému chování k tomuto zařízení), přístřešky proti nepohodě a informační tabule. Vybudovat stržené mosty a zničené cesty opravit (ne asfaltem nebo hrubým štěrkem). A co se Šumavou? Obnovit vodní nádržky a okolí. V místě dnešních pískoven postavit restaurace, nebo hotely (je lepší využít těchto míst než pustošit další části přírody). Na historických místech umožnit soukromé osídlení (Žďárek, Knížecí Pláně, Bučina, Javoří Pila, Nová Studnice, Vysoké Lávky, Hůrky, Stodůlky, Zhůří). Je to práce pro generaci. Na Šumavě usedlou a Šumavě oddanou.

Ještě bych si dovolil uvést dvě poznámky ke správní organizaci Šumavy.

1) Jaksi nám bezděčně vykvetl organizační nesmysl, spočívající v tom, že dřívější Vojenské lesy a statky jsou dnes organickou součástí ŠUNAPu. Vojenské lesy a statky mají své plány, mají své zaměstnance a jistě budou pokračovat ve své bohulibé činnosti. Protože to je organizace ekonomicky silná, jejíž ekonomická síla závisí na množství vytěžené dřevní hmoty (kdeže loňská ochrana přírody a Greenpeace jsou!), nejen že lze předpokládat, ale je jisté, že pod hlavičkou ŠUNAPu bude nadále docházet k maximální devastaci šumavské přírody, která bude maskována dalším uzavíráním nových a nových, těžbou zdevastovaných území pod záminkou "nebezpečí sešlapu od turistů".

2) Protože každý z nás je daňový poplatník, navrhoval bych následující. Předem musím uvést, že jsem pro tuto myšlenku nenalezl poslance, ke kterému patřím, nebo který by byl ochoten ji v parlamentu prosazovat. Ta myšlenka je jednoduchá, v západních demokraciích normální a všudypřítomná, a možná, že by zasloužila referendum. Ať Šumavský národní park (a nejen on, třeba i KRNAP a další podobné organizace) je organizací plně nezávislou, samostatnou a tržní. Já ze svých daní nehodlám a nechci financovat organizaci, která mi za mé peníze znemožní jejich užití a naopak, z mých peněz si bude stavět díla a financovat události k užití pro úzký kruh bolševiků, s vyloučením jakékoliv účasti daňových poplatníků. Pro onoho poslance by součástí této myšlenky mělo být vytvoření takové legislativy, která by znemožnila tržní samofinancování ŠUNAPu prostřednictvím jeho vlastní odnože bývalých vojenských lesů a statků - viz bod 1). Pak bychom totiž v rámci podpory a zachování šumavské přírody mohli mít holiny a poušť podél celé jižní hranice.
Dalším kriteriem by mohla být podmínka dodržení mezinárodního statutu pro Národní parky. Pokud to současné vedení není schopno dodržet, vyhodit ho a nahradit jinými lidmi, nebo, pokud to tedy nejde, zrušit statut Parku a udělat z toho normální hospodářské lesy, nebo je dát do vlastnictví obcí, kam by asi patřit opravdu měly.

V článku jsem kladl otázky, k nimž já, jako soukromá osoba nemohu nalézt odpovědi. Rád bych věřil, že Vy, jako informační mocnost, tyto odpovědi zjistíte a veřejnost s nimi seznámíte. Rovněž tak doufám, že napříště nebudete informovat o tématech jen z jednoho (oficiálního?) hlediska, jak se v případě Šumavy dějě již třetí rok, ale že najdete sílu i prostředky k tomu, aby občan mohl nahlédnout když už ne do očí celé pravdy, tak alespoň minimálně na její nejen přivrácenou, ale i odvrácenou tvář.

S pozdravem

MANANA

Tuto zprávu jsem 12.1.1993 poslal ministrovi zemědělství Josefu Luxovi a pak 11.10.1993 ministrovi životního prostředí Fantišku Bendovi.

Jak se to vyvíjelo dále si můžete přečíst v Ranci korespondence s MŽP.

<< zpět

domů  | info  | jazyky  | kalendáře  | kuchyně  | nezbytnosti  | šumava  | fórum a diskuze  | fotogalerie |
mapy  | odkazy - links  | statistiky  | kontakt - emajl  |