Untitled
(1-7) (8-14) (15-21) (22-28)   >>

Naše cesta Guatemalou a Mexikem v roce 2000

Píše Liduš, Cumbuchovy doplňující kecy jsou kurzívou.

Tahle cesta byla náhradou za zmarněnou cestu s dcerou Hankou do Guatemaly, Belize a Hondurasu začátkem listopadu 1998, kterou nám překazil hurikán Mitch.
Jedeme do hor v Guatemale. ANTIGUA, SACAPULAS, NEBAJ, ACUL, QUICHÉ, K´UMARCAAJ, TOTONICAPÁN, jezero ATITLÁN, a s Hankou na TIKÁL, UAXACTÚN, TAYAZAL, FLORES v Peténu a pak do Mexika na Yucatán: VALLADOLID, MÉRIDA, UXMAL, DZIBILCHALTÚN, CAMPECHE, EDZNÁ, IZAMAL, CANCÚN.

K úspěšnému zprovoznění funkce vyhledávání míst jsem musel jména měst se skloňovatelnou koncovkou ponechat v 1. pádě.

11. března, sobota

PRAHA – ANTIGUA GUATEMALA

PRAHA – AMSTERDAM – CIUDAD DE MÉXICO – CIUDAD DE GUATEMALA – ANTIGUA GUATEMALA.

Tentokrát jedeme velice nalehko, můj kufr váží 8,7 kg. Ani nám nic nepípalo na rentgenu, jako při minulé cestě - jeden se poučí. Odlétali jsme do AMSTERDAMU asi trochu se zpožděním v 7.45, pořád naskakuje půlhodina navíc. Let do AMSTERDAMU byl čistého času 1hod. 15min. Teplota venku byla -60°C, při přistávání to dost houpalo. Z AMSTERDAMU odlétáme velikým letadlem JumboJet Boeing 747, dvoupatrový kolos pro 500 lidí, sedíme uprostřed v řadě, kde je 10 lidí (3 místa – ulička – 4 místa – ulička – 3 místa), nad uličkami jsou TV, kde se sleduje, jak letíme. Až zde v letadle se dozvídáme, že se letí nejprve do MEXICO CITY, kde máme být v 15.15 místního času. Celkem se má uletět 11 a 1/2 hodiny. Na letu z Prahy do Amsterdamu jsme dostali snídani. Tady v tom obřím letadle jsme dostali pití, každý co chtěl, piva whisky, a k tomu oříšky. Pak na umytí horký vlhčený kapesník. No a teď se připravuje oběd, napíšu záznam později.

A jsme po obědě, bylo: salát z kukuřiček a zelených fazolek, 2 kousky rolády masové jako předkrm, lasagne, sýr gouda, žemle, linecký koláč jablkový a dala jsem si červené víno (1,87 dcl) v lahvičce a na závěr kafe. Teď mám už sluchátka a jde nějaký Agent 007, ale asi budu spát. Právě přelétáváme nad Grónskem. Promítli dva úplně blbé filmy, dali nám dvakrát napít, nějakou sušenku Vitalinea a nanuk a po přeletu přes Baffinův ostrov a Hudsonův záliv musíme ještě přeletět Kanadu a USA a pak už to bude jen kousek. Do MEXICO CITY zbývá ještě přes 4 hodiny, ale už jsme za půlkou. Občas se jdeme protáhnout, ale chtělo by to tělocvičnu. Letíme ve výšce 10 km a je to tak klidné, že vlak dělá větší pohyby. Tedy náš vlak. Tak já píšu takovéhle žvásty, prostě nemám co dělat, to vše v rychlosti asi 970 km/hod. Tak a teď mám já čas 20.30 našeho času (Cumbuch má místní na hodinkách, tj.13.30), zbývá nám asi 2 a 1/4 hodiny letu do MEXICO CITY a bude jídlo. Musím napsat, že už mám hlad. Zase byla nějaká lasagne, to je něco pro Cumbucha.

Je 3/4 na 11 večer našeho času a přistáváme v MEXICO CITY (15.45 místního času). Asi 3/4 hodiny se stálo, letadlo vyčistili a letělo se dál do GUATEMALA CITY. Cesta trvala 1 hod. a 45 min., příjezd našeho času ve 3/4 na 2 v noci, jejich 3/4 na 7 večer. Přistávali jsme už za setmění, sopky byly v červánkovém oparu.

Na letišti jsme vybrali v bankomatu peníze (1GUQ je nyní 4,85CZK, předpoklad byl 4,70), a po informaci v „Ičku“, že taxi do ANTIGUY je 10USD na osobu jsme hned odjeli, jiná možnost nebyla. Taxi nás asi za 1 hodinu (asi 40 km) odvezl přes hory a doly do ANTIGUA GUATEMALA do hotelu POSADA ASJEMENOU, který měl Cumbuch zamluvený (30USD za pokoj pro dva za noc). Hotýlek má krásné atrium a pokojíky jsou ve starém koloniálním stylu (se sprchou a záchodem). No a po zabydlení jsme se šli projít a něco málo zobnout a napít se. Byla to krásná restauračka (LA FONDA DE LA CALLE REAL), po zdech plno úsloví, zítra tam asi jdem snídat a fotit. Měli jsme QUESO FUNDIDO a CHORIZO.

12. března, neděle

LA MUY NOBLE Y MUY ...

LA MUY NOBLE Y MUY LEAL CIUDAD DE SANTIAGO DE LOS CABALLEROS DE GOATHEMALA (tak zní plný a oficielní název bývalého hlavního města, dnes zvaného ANTIGUA GUATEMALA), výlet do IXIMCHÉ.

Ráno je neskutečné. Budí nás příšerné zvonění – no ano, je neděle a katolíci svolávají na mši. Po skouknutí hodinek jsme už neusnuli. Je totiž 1/2 6 a zvoní neskutečně každou čtvrthodinu. Tak jsme se rozhodli, že vstaneme, a jdeme se nasnídat a zajdeme do INGUATU, abychom zjistili, zda se nám podaří dostat nějak do hor, to by byl zlatý hřeb naší cesty (dle Lonely Planet jen nějakým náklaďákem). Nasnídali jsme se naproti LA FONDĚ, kde jsme včera večeřeli. Je to takový jejich MacDonaldo Guatemalteco, jmenuje se CAMPERO. Krásně čisto, obsluhující holky mají na hlavě něco jako Kornovy sluchátka s mikrofonem a rovnou od stolu tlumočí objednávku do kuchyně. Dali jsme si místní snídani: míchaná vejce se slaninou, fazole, tortily. Pak jsme došli do INGUATU (Instituto Guatemalteco de Turismo), je to prima, autobus jezdí do SANTA CRUZ DEL QUICHÉ často, takže zítra vyrazíme na pět dní jen s baťůžkem, protože do hor už se prý také jezdí bez problémů. Holt ta civilizace za ty tři roky postoupila.

Pak jsme dle plánu usmlouvali taxíka, pravého guatemalského pořízka a za 250GUQ jedeme do IXIMCHÉ, je to tři a půl hodiny celkem. Cakchiquelové založili své hlavní město na hoře Ratzamut u pramenů řeky Motagua a nazvali je podle stromu yximché (Brosimum alicastrum Sw.), nyní zvaného ramón. Španělští dobyvatelé mu říkali TECPÁN QUAUHTEMALLAN, ale po čase postavili nové město tohoto jména nedaleko. YXIMCHÉ soupeřilo s dalším velkým městem KAMINALJUYÚ, na jehož základech zase stojí dnešní hlavní město Guatemaly „LA CIUDAD DE GUATEMALA“. IXIMCHÉ nebyla v době konkvisty jen nějaká vesnička, město se rozkládalo na ploše necelých 5 na 3 kilometry. Vstup se neplatil, neb je neděle. Bylo to prima, zase chodit v přírodě po ruinách. Je to obklopeno borovými háji. Byli zde hlavně domorodci, krásně nedělně oblečeni a jednu rodinku jsme přistihli, jak se na konci tohohle místa pod takovým starým stromem na zbytku pyramidy modlí, obětují a pálí svíčky svým starým bohům. Cestou zpět jsme zastavili v městečku TECPÁN GUATEMALA. Pak jsme ještě zastavili vyfotit místní zájezdní hospodu, taková ta se střechou ze suchých palmových listů, pak jsme jeli kolem hospody CHICHOY – prý vaří výborné místní speciality, my ale jeli dál přes CHIMALTENANGO (původní mayské BOCÓ, nyní zvané krátce CHIMA), větší město, kde se přestupuje z autobusů.

No a pak už jsme byli zpět v ANTIGUA, vystoupili jsme u autobusového nádraží a tržiště, kde jsme museli něco nakoupit, nedalo se na tu barevnou nádheru jenom koukat. Cumbuch má už na sobě tkanou košili a já tkanou tašku z IXIMCHÉ, pak má čepičku a vestu, co chtěl, a pak začalo prát slunce a měli jsme hroznou žízeň a hlad a tak jsme chtěli jít k DONĚ LUISE XICOTENCATL, což jsme znali z minula. Měli ale na židlích vikslajvant a Cumbuch na tom nemohl sedět, že by se oprudil, a ještě ke všemu tam měli místo místních jídel a vyhlášené kuchyně jen samou pizzu a hamburgry, a tak jsme šli opět do naší ulice do výborné restaurace LA FONDA DE LA CALLE REAL, co jsme byli včera večer. Dali jsme si velkou sklenici LIMONADA CON SODA (šťáva z limónku a sodovka s ledem) a jídlo. Já: POLLO AL CARBÓN MARINADO EN AJOS Y HIERBAS Y PAPAS Y CEBOLLITAS, kuře na dřevěném uhlí marinované v česneku s bylinkami, bramborem ve šlupce a pečenýma cibulkama i s natí, a Cumbuch: CARNE DE PUERCO ADOBADO AL CARBÓN CON PAPAS, CEBOLLITAS Y CHIRMOL, naložené vepřové na dřevěném uhlí s bramborem, cibulkami a červenou omáčkou. K tomu jsme měli tortily a saláty a omáčky. Pak jsme ještě navštívili jadeitovou dílnu s krámkem a koupili si vodu, do ruky pytlík s už naporcovaným mangem a šli domů odpočívat. Leč zase je rozruch, kolem šlo katolické procesí a tak hráli a zvonili a nesli Ježíše na té velké rakvi, no byl to pěkný bordel. Znali jsme to z filmu, co šel v televizi u nás, tak teď jsme to měli na vlastní oči.

Všeobecně musím napsat, že je hrozné sucho, je před dešťovou sezónou. Stejně ale vše kvete, hlavně nějaké stromy bez listí fialově. Minule zde byla válka a plno těch jejich po zuby ozbrojených vojáků. Teď nebyl vidět ani jeden. Tam, co minule za nás nad ANTIGUOU zastřelili nějakého turistu, je teď pomník. Je 1/2 7 večer, zatím co píšu, tak Cumbuch spí. Ještě se půjdeme projít a musíme zabalit a brzy vyrazit.

Byla bouřka nasucho, a zase ještě jednou a potmě procházeli katolíci nesoucí Ježíše. Večer jsme trávili povídáním s americkou doktorkou, co jen za letenku dobrovolně týden operovala v horách děti (ortopedie, srdce). Tam nemají doktory, ani léky. Spousta dětí se rodí přidušených. Pak nám ještě říkala, že děti v USA, co nemohou platit soukromé školy, že do státních nechodí, ty školy jsou prý hrozné. A tak se pak jen poflakují a páchají kriminalitu. Je to prý hrozný problém. To nás čekají pěkné věci, když tu Ameriku tak kopírujeme.


Antigua Guatemala, guatemalský Karlův most a Hradčana  Iximché, bývalé středisko Indiánů Cakchiquel  Antigua, číšnice hlásí objednávku mikrofonem od stolu rovnou do kuchyně  

13. března, pondělí

ANTIGUA GUATEMALA – NEBAJ

ANTIGUA GUATEMALA – CHIMALTENANGO – LOS ENCUENTROS -CHICHICASTENANGO – SANTA CRUZ DEL QUICHÉ – SACAPULAS – NEBAJ.

Ráno snídáme na našem dvorečku, je úplně jasno a sopka AGUA nad městem je bez mráčku, takže fotíme a já potom ještě dva jiné dvorky v okolí (říkají tomu patia), jsou nádherné, plné stromů, květin a kašen.
Pak jsme šli na autobus a odjeli za 2GUQ na osobu obyčejným autobusem do CHIMALTENANGO (původní cakchiquelské jméno je BOCÓ), kde jsme přesedli a přes LOS ENCUENTROS jeli do CHICHICASTENANGO (Cakchiquelové ho nazývali CHAVIAR nebo CHUGÜILÁ či CHUHUILÁ - "mezi kopřivami", nebo také SANTO TOMÁS CHUILÁ, Quichéové ho později přejmenovali na TZIGUAN TINAMIT - "obklopený kaňony") a odtud jsme pokračovali do SANTA CRUZ DEL QUICHÉ (12GUQ). No a tam z nás hned vytáhli, že chceme pokračovat do NEBAJ, a tak nás okamžitě nacpali do příslušného autobusu. NEBAJ je hrozně v horách a dřív tam autobusová doprava nebyla. Sice jsme nechtěli jet hned, ale chytili nás a tak jsme za 10GUQ vyrazili dál. Pořád říkali, že už to pojede, ale jelo to až asi za 1 1/2 hod. Vyrazili jsme ve 14.00 a dorazili jsme v 18.00. Celej den na cestě! Jízda těmi jejich autobusy je tedy zážitek! Pořád se staví, kdekoliv, někdo vystupuje, někdo přistupuje, zavazadla se dávají na střechu (někdy už i za jízdy autobusu a průvodčí tam nahoře zůstane do příští zastávky!), jsou to balíky různých věcí ve velkých sítích, bedny, pytle s cementem, ale i plechy na střechu. Sluneční články se vozí uvnitř, aby se nepoškodily. V autobuse na poslední štaci dokonce kejhala kachna. A to Liduš z vrozené skromnosti nezmiňuje, že cestou nahoru do NEBAJU ze SACAPULAS jí jeden Indián spal na rameni, zatímco ona druhému držela vejce. Tedy, jen celé plato. Jeden moment jsme vyjeli do výšky skoro 3.000 metrů nad mořem. Byly to příšerné serpentiny, nádherné výhledy, ale hrozně hluboké a příkré šluchty, občas jsem se ani nemohla dívat, těžko se to dá popsat. Zpět se budu bát. Asi tu už na konci světa zůstanu. Počasí je pořád teplé a teplo bylo i po příjezdu do NEBAJU. To může říct jen Liduš. Tam byl hic snad 32° až 35°C, já byl po celodenním sezení na umělohmotných sedadlech autobusu pěkně opruzenej a úplně hotovej, protože jsem se už nemohl pohnout, aniž bych si ty opruzeniny dál nerozdíral do masa. Živého. Ze tří možných noclehů, které jsme obešli, bylo všude plno a Cumbuch už byl úplně devastovaný a opruzený z autobusu a neschopen jednání. Naštěstí jel kolem kluk s kolem a já na něj, jestli náhodou nemluví anglicky a on, že trochu. Byla to hrozná klika, byl asi jediný z celé vesnice, co mluvil trochu anglicky. A snažil se nám najít ubytování. První místo, kam nás vzal, bylo opět plné, ale to druhé už konečně vyšlo, dostali jsme poslední volný pokoj (dvě postele v místnosti bez oken), sice nic moc, ale čistý a levně za 30GUQ. Je tu na dvorku záchod a sprcha, což je důležité, a jmenuje se to tu HOSPEDAJE LAS CLAVELLINAS. Ona totiž ta silnice byla kousek rovná (asfalt), pak nedodělaná, na které se pracovalo a kde jsme asi hodinu čekali, než nás buldozer pustí, a zbytek prašná cesta, takže jsme plní prachu. Čert vem prach, ten by mi nevadil, ale hlavně potřebuju opatřit mé zpruzené tělo! Ale místo je to tu nádherné.

Ten chlapec nás vzal pak taky k nějaké domorodce (ti domorodci tady kolem jsou Indiáni IXIL, což není římská číslice, čti „ičil“) na jídlo do comedoru, což jsou místní jídelny. Měla jen POLLO FRITO, což bylo kuře smažené na bylinkách, plno tykve se skořicí, květák, brokolice, a tortily. Tak jsme tomu klukovi, co nás zachránil, taky poručili večeři. Nakonec to tedy dopadlo všechno dobře, jinak jsme noclehovali na autobusovém nádraží, to je na kamení, nic víc, a Cumbuch chtěl pryč hned ráno. Takhle tu zůstaneme a půjdeme ještě dál do hor.

Ženy tu mají na hlavách takové zvláštní pletence z látek s velkejma střapcema. Ještě jsem zapomněla napsat, že jsem si v autobusu dala, jako skoro všichni domorodci, takový zvláštní tamal, plněný žlutou omáčkou. Byl horký a moc dobrý, říkali mu chuxito. Prodávala to tam paní, která je přinesla zabalené do sarape v umývadle na hlavě. Když autobus náhodně zastaví, hned někdo přijde s pitím, nebo se zmrzlinou, nebo s jídlem, a když celý autobus projde, někdy i za jízdy, tak si pak řekne a řidič mu zastaví a pustí ho ven. Takový občerstvovatel jízdenku samozřejmě neplatí. Je to zábava, celou cestu je na co koukat, už jen třeba na to, co mají na sobě. Mají tu nádherné děti. Jo a španělsky se tu nedomluví, mluví se tu IXILSKY.


Sacapulas, zde bylo staré Mayské město  Nebaj, ženy na trhu vysoko v Kordilerách  

14. března, úterý

NEBAJ, výlet do ACUL.

Je nádherné ráno, sluníčko, trochu svěže. Stěhujeme se z nouzového spaní do lepšího pokoje, protože včera nám dala poslední dvě postele v pokoji bez oken. Šéfová – majitelka je moc příjemná a je tu čisto. Ta skupina Amíků, co tu byla a dnes po strašném bordelu odjela, byli nějací věřící – zase se tu ráno v kruhu modlili a prý dva z nich před dvěma lety stavěli kostel v horách a teď se tam jedou i s manželkama podívat.

Na výlet máme dvě možnosti: kaskádové vodopády prakticky po rovině, nebo vesnice ACUL v horách (prý 600 m stoupání). Má to tam být tak 2 a půl hodiny chůze, někdo říká 1 1/2, a když tam něco jede, tak se tam jede hodinu. Cumbuch myslí, že bude moct jít, tak asi vyrazíme nahoru. Snídali jsme opět u té paní v comedoru, co jsme včera večeřeli: tortily, míchaná vejce s rajčaty a heřmánkový čaj. Prošli jsme městečko, všude jsou prašné cesty, kolem nádherné hory, je to tu v takovém kotlíku a ani se to nezdá, že je to vysoko asi 2500 m. Jo ještě ráno na trhu jsme koupili 2 preclíky a Cumbuch další čepičku (12GUQ), ale ta je! To je teda něco! Už je taky pěkně jetá, a v tom je to kouzlo. Musím podotknout, že dnešní vesnice NEBAJ a ACUL byly za časů starých Mayů docela velká a význačná střediska kultury a obchodu (ta naše čeština je někdy kouzelná!!!). Našly se tady totiž nejen nebývale velké keramické vykuřovací nádoby, velice bohatě zdobené, vysoké asi až 1,5 metru, ale spousta dalších archeologických pokladů, většinou v malované keramice.

Už jsme zpátky z výletu. Nakonec jsme jeli do ACULU, údolím, a vyřazeným malým školním autobusem. Tam se pořád přistupuje, až není k hnutí. Ženy s dětma v sarape, se zavazadlama na hlavě, někdo zase veze slepice. Byla to slabá hodina. ACUL leží v ďolíku, všechny ženy jsou tu v tradičním oděvu. Stále mě fascinuje ta jejich úprava vlasů. Mají je stočené spolu s dlouhým tkaným pásem různě kroucené a svázané a končí to velkýma bambulema. No a pak jsme šli zpět přes kopec domů. Vyšplhali jsme 300 m do sedla, za hrozného vedra a za pravého poledne, Cumbuch na hodinkách naměřil 40°C, a pak zase slezli 300 m dolů do NEBAJU. Byly krásné výhledy, jak na ACUL, tak na NEBAJ, a potkávali jsme spoustu domorodců, s prasátkama, ovcema, kravkama, vše na provázku. Největší zážitek byl, jak nahoře v sedle hor jsme šli kolem domorodky, která měla tkalcovský stav přivázaný ke stromu a tkala, kolem byly děti. Nedovolila mi fotit, že jsem se já blbá ptala. Ale ještě musím dodat, že všechny ty kopce byly plné lidí! Domorodci si tam připravovali svá políčka na kukuřici a ostatní plodiny, a jak jsme šli nahoru, tak občas se ozvalo zvolání a Cumbuch jim odpovídal: „Ich pap, ich nan, nima tzi´!“ a hned se z kopců ozýval jásot, že k nim nějaký bílý cizinec mluví jejich jazykem.

No a pak už jsme byli doma, koupili jsme si dvě manga, vodu na zítra do autobusu a další tekutiny, abychom doplnili, jak z nás teklo. Cumbuch přes to, že měl čepičku, tak má spálenou hlavu a hlavně nos. Na večeři jdeme do comedoru k naší staré známé, kde máme objednanou místní specialitu BOCHBOL. Ráno v 8 hodin chceme odjet zpět do QUICHÉ (oni tady všude ty názvy měst zkracují, takže místo SANTA CRUZ DEL QUICHÉ je jen QUICHÉ, místo CHICHICASTENANGO je CHICHI, místo CHIMALTENANGA je CHIMA, místo TOTONICAPÁNU je TOTO, místo QUETZALTENANGA je XELÁ (to je z původního mayského názvu XELAHÚ nebo XELAHUH QUIEH - "deset jelenů"), a konečně místo CIUDAD DE GUATEMALA je GUATE).

Tak jsme se vrátili z večeře. To bylo překvapení! Paní IRENE nám přinesla dva talíře plné stočených listů, zelených. Prý je to HIERBA SELGA, vypadá to jako mangold a bylo to plněné kukuřičnou hmotou jako TAMAL, bylo to v omáčce – šťáva co pustily ty listy a kukuřičná hmota, která byla ale asi dělaná s kuřecím vývarem, bez jakéhokoliv omastku, akorát přinesla hliněnou misku a v ní sekané chile s vodou (ne husté) a tím se to kapalo. Bylo to výborné a stálo to i se snídaní a čtyřma pivama EL GALLO celkem 55GUQ pro oba. Ta jídelna se jmenovala COMEDOR IRENE. Kdyby nás tam ten hoch nevzal, nevím, kde bychom jedli, normálně bysme asi nesebrali odvahu do něčeho takového jít. Teď jsme se těšili, že zalehneme, protože ráno řvali ti Amíci. No a když jsme přicházeli, tak z našeho poschoďového dvorečku se ozývaly bubny a řehtalo se tam hejno dětí. Všechny pokoje obsadila nějaká parta několika rodin ze XELÁ. Každá rodina aspoň tři děti, všechno se to všude batolí. Ale najednou to všechno utichá a my unaveni usínáme.


Acul, čím výš, tím veseleji, neuvěřitelné!  Acul, vesnice v horách  Acul, přijelo zboží  

15. března, středa

NEBAJ–QUICHÉ–K´UMARCAAJ–TOTONICAPÁN

Kupodivu bylo ticho, jen přijelo další auto na dvoreček, a tak se ostatní tři musely přerovnávat, aby se ten čtvrtý vešel.

Poznatky všeobecně: Auta i autobusy zásadně nechávají běžet motor, i když stojí třeba i čtvrt hodiny. Igelity a umělá hmota se jim sice moc líbí (je to lehké a dlouho!! to vydrží), ale je to ekologická pohroma. Oni ještě ani netuší, jak si to tímhle svinstvem zaneřádí. A zdatně mění přírodní materiály za umělou hmotu.
Stmívá se v 6 večer a ráno je vidět asi od 5 hod.
Matky mají mimina přivázaná v šátku (sarape) na zádech celý den, v autobusu jich jede plno a vůbec se neví, že nějaká mimina mají, i když cesta je krutá a jezdí se napěchováno jak sardinky. Slyšeli jsme jen jedenkrát dítě plakat. Dávají jim pít (kojí) i v autobuse při jízdě, mají k tomu přizpůsobené jupky. Vůbec je nesundají ze zad, chodí s nima i na záchod.

Cesty jsou většinou prašné, nebo je zrovna budují, celá země, kudy jsme jeli, byla ze spraše a jílu, což dělá jemný prach, že jsme po třech hodinách jízdy byli jak z cementárny. Co to dělá, když prší, to si nedovedu představit.
Domorodé jídelny jsou tak za poloviční cenu, než nejlevnější restaurace, kam jsou ochotni vstoupili občas i Amíci.

Ráno jsme posnídali preclíky a bulky a vodu a šli jsme na osmou na autobus do QUICHÉ. Oni mají stále dost času, ale tentokrát jsme v 8 vyjeli. Na sedadle v autobusu pro dva se zásadně sedí po třech, je vždy plno a když se dojíždí do cíle, tak se stále přibírá, neboť zájem pochopitelně k městu houstne, až to vypadá, že se už nikdo nevejde, ale průvodčí to vždy dobře zorganizuje, že se vejdou všichni zájemci i se svými mohutnými zavazadly. Malá zavazadla jsou v autobuse, vše větší na střeše, kam to dává (nebo sundává) průvodčí a pomocník řidiče v jedné osobě často i za jízdy, a boucháním na střechu signalizuje řidiči, kdy už může jet. Chudák Cumbuch, který je velký za dva Guatemaltecos, musí sedět v uličce, na jedné půlce prdele, protože se mezi lavice s nohama nevejde. Píšu to tak podrobně, protože jsme dnes hodně jeli. Z NEBAJU do QUICHÉ se jede horama, kolem jsou příšerné šluchty, rokle a skoro kolmá údolí hluboká snad 500 m, a já se fakt docela bála. Viděla jsem totiž dolů a když se potkal na cestě velký auťák, to bylo něco. Do všech zatáček (a tam nic jiného není!!) to šofér kalil a troubil. Některé zatáčky, ty 180° musel kroutit na několikrát s couváním, aby to vytočil. No a já seděla právě vzadu, nad tou prdelí autobusu, která byla vystrčená nad ty hrozný šluchty dolů! Část cesty se jede po čerstvě vyražené silnici, která je zbuldozerovaná, 2/3 cesty po úzké prašné cestě a kus už byl nový asfalt. Pořád ovšem samá zatáčka, do které není vidět, protože to šplhá nahoru nebo dolů po skalním útesu, není tam kus rovné silnice. Před třemi roky sem ovšem autobus vůbec nemohl, jezdilo se na malých náklaďáčcích.

V QUICHÉ bylo hrozné vedro, špína a bordel a tak jsme se snažili najít honem taxi, měli jsme v plánu jet na ruiny K´UMARCAAJ neboli UTATLÁN, a odtud do TOTO, ovšem přes hory, zkratkou prašnou cestou, ne dlouhou trasou po asfaltu, kudy jezdí autobus. Prošli jsme trh, kde byly zajímavé plody, které Cumbuch nazval „černá kopyta“, a jmenovalo se to CASCO DE MULA, což je vpodstatě totéž. Léčí to prý všechno, i rakovinu.

Taxíka na stanovišti jsme odmítli, neb chtěl 500GUQ. Cestou dál jsme vzali jednoho, co chtěl 400 a nechtěl snížit (věděl proč), ale nakonec to bylo za 375 a vyrazili jsme. Na ruinách, které byly asi 4 km za městem bylo pěkně vedro, asi 40°C ve stínu, procházeli jsme to tam po poledni asi hodinu. Je to takové malé, v sosnovém háji, také tam domorodci konají obřady a oběti (domorodci tady kolem jsou Indiáni QUICHÉ). No a pak jsme pokračovali. Cesta byla neuvěřitelně scénická, jedna serpentina za druhou, nahoru a dolů, ale krásně bezpečná cesta, ne jako ta do NEBAJ. Nádherné výhledy, taxíkář nám stavěl na přání pro focení, a na závěr to byly výhledy na terásky na svazích jako na Maču Píču (teď se Cumbuch posere, jak jsem to napsala) tedy správně MACHU PICCHU, (a Liduš protestuje, že to tam napsala jinak, než jsem to tady opsal, takže to musím uvést na pravou míru, jenže už nevím, zdali napsala Maču Piču nebo Makču Píču, ale myslela tím prý to městu v Peru a nic sprostého), a úplně na závěr jsme byli jak na ŠUMAVĚ – napůl slať, napůl VYDŘÍ POTOK. To bylo v XECAJÁ v depatmentu TOTONICAPÁN.

A pak už se sjíždělo do města. Pohybovali jsme se ve výškách, až na závěr se sjíždělo do ďolíku, kde je TOTO, TOTONICAPÁN, původně quichejské město CHIMEKENHÁ nebo také CHIHUI-MIQUINHÁ - "na teplých vodách", ve výšce 2500 m, dnes má 9000 obyvatel. S TOTONICAPÁNEM je spojován rukopis nazývaný Título de los Señores de Totonicapán, který byl sepsán kolem roku 1554 jazyce quiché, a obsahuje historii národa QUICHÉ od legendárních počátků za zakladatele národa Balam Quitzé až po epochu velikého krále jménem Quikab, který vládl v druhé polovině 15. století. Rukopis sepsal pravděpodobně Diego Reynoldso, mayským jménem Popol Huinak, rodák z quichejského hlavního města K´UMARCAAJ nebo také GUMARCAAJ (nahuacky UTATLÁN). V roce 1834 přeložil rukopisl do španělštiny Dionisio José Chonay, kněz ze Sacapulas na Río Negro. Historické údaje, obsažené v tomto rukopisu, potvrzují mayskou historii, podrobněji uvedenou v "mayské bibli" Popol Vuj.
Hotýlek dle Lonely Planet klapnul a tak bydlíme hned u náměstí v HOSPEDAJE SAN MIGUEL za 30GUQ na osobu a noc. Má to sprchy i WC venku na chodbě, společné, ale je to čisté. Hned jsme to využili, protože jsme se museli odprašnit. Byla to nádhera. Asi ve 4 hod. jsme vyrazili na jídlo, už jsme byli hladoví. Je tady plno jídelen, ale už s hamburgry, tak nám chvíli trvalo najít něco domorodého, místního. Dali jsme si Cumbuch carne, já pollo a frijoles, tentokrát jako řídkou kaši, ale výborné, rýže s mrkví a tortily a pálivé omáčky a piva, byli jsme úplně dehydrovaní. Pak jsme konečně poslali pár pohledů a asi v 8 večer vyrazili ještě jednou do města, zjistili jsme, odkud jede autobus a dali řeč s pánem nad pánví, kterou Cumbuch zdokumentoval, a koupili jsme ochutnávku TACOS (tortila, zelí, škrábané vepřové maso, přelité omáčkou z pánve a salsou z rajčat s cibulí a zelenou hustou salsou – do kornoutu do ruky). Po trhu byl nepředstavitelný bordel, oni to ale všechno přes noc uklidí a ráno je opět čisto na nový trh.


Santa Cruz del Quiché, trh , chayote  K´umarcaaj, bývalé středisko Indiánů Quiché  Chichicastenango, cestou po hřebenech do Totonicapánu  Chichicastenango, cestou po hřebenech do Totonicapánu  
Xecajá, department Totonicapán, jak na Šumavě!  

16. března, čtvrtek

TOTONICAPÁN - PANAJACHEL

TOTONICAPÁN – CUATRO CAMINOS – LOS ENCUENTROS – SOLOLÁ – PANAJACHEL.

Krásně jsme se vyspali, sbalili, dali baťohy do recepce a odešli na trh a na snídani. Na trhu jsme fotili jejich koše, plné krásného ovoce a pak si taky nakoupili. Včera jsem zapomněla napsat, že tu nemají bankomat a tak jsme museli směnit v bance nějaké doláče. Na trhu jsme si pak nakoupili ovoce k snídani – oni už to oloupou a naporcují a dají do pytlíku (kolo ananasu, kolo červeného melounu a ananasový meloun). Pak jsme koupili po jednom kuse nám neznámého ovoce, to jedno vypadalo jak oranžová paprika a jmenovalo se to maraňon, tedy MARAŇON a chutná to jako trpká hruška se smradlavejma syrečkama, to druhé byla fialová koule, velká jako broskev, když se to rozkrojilo, tak to bylo rosolovité, světlé až bílé, kolem šlupky tužší, tmavofialové, jmenovalo se to JAIMITU. Střední část dost bez chuti, okraj konzistence jak mango, ale chuti sušených švestek. Tohle všechno ovoce jsme si snědli v klidu v COMEDORU BRENDA, kde jsme nejprve tradičně posnídali. Já si koupila místní buchtičky ke kafi a Cumbuch dal vejce s rajčetem a cibulkou, fazolovou kaší, smetanovo-sýrovou hmotou, tortilami, a před tím měl ještě misku HORCHATA, což je tradiční sladká řídká rýžová kaše se skořicí. Oba jsme ochutnali vše.

Takto posilněni jsme vyzvedli batohy a vyrazili, Cumbuch pozoroval cvrkot a balení velkých keramických nádob pro transport na trh na náměstí u kostela, kde jsou autobusy, a já vyšla na kopec fotit. Pak jsme odjeli autobusem do PANAJACHELU, tentokrát byl o třídu lepší, bylo to se dvěma přestupy, první u LOS ENCUENTROS a druhý v SOLOLÁ. V cíli jsme byli asi ve 2 odpoledne. Hned jsme šli vyzkoušet náš hotýlek Montana, kde jsme byli minule, místo bylo, tak tu budeme 3 noci.

Přes den byl pařák, ráno v TOTO byla prvně mlha a svěže, v PANA bylo vlhko a horko, ale od jezera foukalo. Sopky vidět nebyly, bylo hrozně mlhavo. Městečko jsme našli v celé své barevné kráse a za 3 roky je vidět moc změn. Je to tu už upravenější, spousta krásných hospůdek (vlastně jedna vedle druhé), vše předělané, těch prostých domorodých minimálně. Je tu už bankomat na VISA kartu a banka, kde vydají peníze i na MASTER CARD. V bance jsou počítače a jsou tu i Internetová střediska, kde se platí za půl hodiny 10GUQ a za 10 min. 5GUQ. Tak jsme prošli známou ulicí, koukali do krámků, a pochopitelně nás pár věcí zlákalo a pár domorodek umluvilo (ty domorodky jsou buď CAKCHIQUELKY, nebo TZUTUHILKY).

Pak jsme se na břehu jezera ATITLÁN asi v 5 hod. odpoledne najedli. Já dala rybu PESCADO A LA PLANCHA a GUACAMOLE a Cumbuch dal CEVICHE MIXTO. Pak jsme ještě nakoupili pohledy. No a teď ležíme, studujeme, o co jsme přišli, kam jsme nejeli a užíváme si pohodu, protože tohle místo je prostě fantastické. Kupodivu tu není moc turistů, o to víc přibylo aut.


Totonicapán, tržnice  Totonicapán, tržnice uvnitř  Totonicapán, maraňon, zelenina smradlavější než naše syrečky  

(1-7) (8-14) (15-21) (22-28)   >>

<< zpět

domů  | info  | jazyky  | kalendáře  | kuchyně  | nezbytnosti  | šumava  | fórum a diskuze  | fotogalerie |
mapy  | odkazy - links  | statistiky  | kontakt - emajl  |