Untitled
(1-7) (8-14) (15-21) (22-28) (29-35)   >>

Ranec zážitků z Mexika, Guatemaly a Hondurasu 2001

Píše Hanka, Cumbuchovy kecy a poznámky jsou kurzívou.

Do Střední Ameriky jsem se vracel hlavně kvůli kamení, o kterém moje dcera hovoří jako o rujnách. V minulém životě jsem byl totiž krocanem v Labná na Yucatánu, někdy v osmém století našeho letopočtu, a dobře se pamatuji, jak jsem tam se svým hejnem krůt posedával a poposkakoval po pyramidách a mírně je znečišťoval, než mě Mayové chytili, podřízli, spařili, oškubali, vykuchali a udělali ze mne mole, protože se tehdy urodilo dost kakaa. To mole pak všichni s chutí snědli, i děti. A moje kosti hodili psům! Bylo to na velkou slavnost zimního slunovratu, dokonce si pamatuju i datum: 9.14.0.1.0 13 Ahau 13 Pax. Musel jsem se tam vrátit.

Tuhle cestu si vymyslela Hanička, protože ještě nebyla na Atitlánu a v guatemalskejch horách, a jak se nakonec prošvihlo, chtěla se podívat i do Copánu v Hondurasu!
Takže tentokrát nejedeme na YUCATÁN ani do guatemalského PETÉNU, kde jsme byli minule, ale jedeme z mexické VILLAHERMOSY – LA VENTA, přes PALENQUE, BONAMPAK, YAXCHILÁN, vodopády MISOL HÁ a AGUA AZUL, OCOSINGO, ruiny TONINÁ, SAN CRISTÓBAL, SAN JUAN CHÁMULA, TENAM PUENTE, CHINKULTIC a hraniční přechod CUIDAD CUAUHTÉMOC – LA MESILLA do HUEHUETENANGA v Guatemale, odkud pokračujeme nahoru do TODOS SANTOS CUCHUMATÁN v horách CORDILLERAS CUCHUMATANES (přejíždíme sedlem ve výšce 3 500 m.n.m.), pak přes MOMOSTENANGO na jezero ATITLÁN, SOLOLÁ, ANTIGUA, a odtud konečně na dvoudenní výlet do COPÁNU v Hondurasu.

K úspěšnému zprovoznění funkce vyhledávání míst jsem musel jména měst se skloňovatelnou koncovkou ponechat v 1. pádě.

18.11.01, neděle

Já (Cumbuch): PRAHA – AMSTERDAM – MÉXICO

Odlet z PRAHY – RUZYNĚ v 7,35 ráno přes Amsterdam, přílet do CIUDAD DE MÉXICO v 19,20 večer. Let byl dlouhej, úmornej a nekonečnej, jako vždy. Letěli jsme přes NEW YORK, a byla krásně vidět ta hrozná ďuzna na MANHATTANU, která zbyla po zřícených dvojčatech WTC. Naštěstí měli v letadle dost piva a whisky, takže jsem to přežil. Nádherný byl přílet do CIUDAD DE MÉXICO. Byla už tma, najednou začaly být dole vidět světýlka, začaly se shlukovat, stávaly se z nich stále větší a větší koláče, až začaly splývat dohromady, a najednou byla země rozzářená od obzoru k obzoru, po celé ploše, a bylo konečně vidět, jak je to MÉXICO obrovské. Nebyla mlha, ani smog, ani mraky, které jsou přes den většinou všechny dohromady a tak to bylo fantastické (fotka je od pilota helikoptéry C.O. Ruize, mil gracias!). Vždyť těch 25 až 27 miliónů lidí musí na nějaké ploše bydlet! A pak už jsme to zatáčeli kolem blikajících věží na kopci CERRO DEL CHIQUIHUITE na letiště, které je skoro v centru města (2236 m.n.m.). Přistávací plocha byla krásně nasvícená, a tak nám bylo divné, že se letadlo najednou začalo zvedat a dělat další kolečko kolem blikajících věží. Pak kapitán hlásil, že byla dráha ucpaná, takže na to jdeme znova, a tentokrát jsme už sedli. A pak to začalo.

Mně letěl další spoj na VILLAHERMOSA až zítra brzo ráno, tak nestálo za to se někam večer cpát do hotelu a nechat se pak ve 4 hod. budit, a tak jsem se rozhodl, že přečkám noc na letišti, při vědomí jedné ze zdejších specialit, zmíněných o něco níže. Prošel jsem pasovkou a celnicí, dal kufry do boxů v úschovně a šel jsem nalehko obhlížet. Prochodil jsem vším tím bordelem „nahoru a dolů“, to letiště je totiž děsně veliký, a má dvě velice atypické zajímosti:

Ta první je, že na letišti CIUDAD DE MÉXICO není tranzit, čili nejde zůstat v letadle i se zavazadly a letět dál do jiné země, nebo vystoupit z letadla a zajít do tranzitu a počkat tam, než personál přemístí zavazadla do dalšího letadla, kterým by pak jeden pokračoval dál do další země. Tady se musí tvrdě vstoupit do MEXIKA jako do země, vyplnit pasové a celní formuláře, vyzvednout všechna zavazadla, a s nima se prodrat šílenými davy na 300 až 1000 m vzdálenej terminál (žádné pohyblivé chodníky tam nejsou a pohyblivé schody jsou věčně porouchané), tam vyplnit nové formuláře pro opuštění státu MEXIKO, projít celní a pasovou kontrolou a chytit letadlo, které pokračuje třeba do GUATEMALY. Tak to je ta první lahůdka, která se stává třešničkou na dortu, když je mezi příletem a odletem času třeba jen dvě hodiny, to je pak fofru a napětí a potu a pobíhání! A to je také příčina letité tradice našeho bezvízového styku s Mexikem.
Tou druhou zajímavou specialitou je, že na tak obrovském letišti je jen jediné místo, tedy jakási malá hala, kde je všeho všudy asi 15 sedadel, kam si může člověk sednout, když čeká na další spoj nebo si chce odpočinout. Samozřejmě že je na ně nával a fronta. Měli by na ně prodávat lístky už při zakoupení letenky ve výchozím letišti.

Já jsem šel napřed do restaurace, kde jsem si dal vynikající ENCHILADAS DE MOLE, až jsem se přežral, před tím jsem si dal MARGARITU, potom pivo a bylo. Restauraci pomalu zavírali, tak jsem se přesunul do báru, kterej má otevřeno celou noc, a tam jsem si myslel, že se trochu zčadím, ale nosili ty třetinky piva tak pomalu, že jsem jich do těch 4 hod. do rána udělal asi jen čtyři. Ani to nebylo na močení. Pak jsem si došel pro kufry a pomalu jsem se směroval na terminál. Ale to už vlastně bylo mañana, tedy zítra.

19.11.01, pondělí

Já: CIUDAD DE MÉXICO - VILLAHERMOSA

Hanka: HOUSTON - VILLAHERMOSA

Já jsem odlétal něco po šesté, bylo krásně vidět, letěli jsme nad TEOTIHUACÁNEM, bylo vidět všechno, jen to bylo trochu malinké. Pak jsme letěli přes COATZACOALCOS nad LA VENTA a těma bažinama u pobřeží TABASCA, a byla to nádhera, jak všechno bylo vidět. Do VILLAHERMOSA jsem přiletěl asi v 8,00 hodin, dopravil jsem se do hotelu, kde byl trochu problém s místem, protože zde, v Villahermose byly zrovna dva kongresy, jeden archeologickej a druhej kulinářskej, takže bylo všude plno, na rezervaci předem mi nikdo nepřikývl, tak jsem si řekl, že to nějak zkusím a rovnou jsem Hance napsal hotel, kde se sejdeme. No a povedlo se, ukecal jsem je, že nám pro dva jedna velká postel na tu jednu noc stačí. Zašel jsem dopoledne do místního musea, leč nepouštěli tam, protože byl ten kongres, ale podařilo se mi je ukecat, tak mě tam pustili, ukázali a dokonce dovolili fotografovat s bleskem, což je tam zakázáno, chacha!, archeologové byli někde zalezlí, jinak tam byli jen ti dva průvodci, chlapík a ženská, takže to bylo O.K. Pak jsem jim dal mayskej kalendář a nějaký peso, a byli jsme spokojený všichni. No a už jsem pádil zpátky do hotelu, cestou jsem objevil krásnou tortillerii s pěkným zařízením na výrobu tortil, tak jsem si to všechno vyfotil a mazal do hotelu, protože byl asi tak čas, kdy by se měla objevit Hanička. Přišel jsem tam, čekal, Hanička nikde, tak už jsem uvažoval, že zavolám na letiště, když tu najednou se jak velká voda přihrnula. Dostala fousavou pusinku a naše společná cesta začala.

Letěla jsem z Intercontinentálu, a jako na potvoru mělo letadlo hodinu zpoždění. Měla jsem ale štěstí, protože to samé letadlo pak pokračovalo dál, tam kam já jsem také měla namířeno. V MEXICO CITY jsem sice musela z letadla vyběhnout, prolítnout celnicí a zase běžet zpátky (ano, to je přesně ono!), ale zvládla jsem to v pohodě a ještě jsem musela čekat, než nás pustili zpátky do letadla.

Z MEXICO CITY jsem seděla u okýnka a měla jsem nádherný výhled na okolí. Musela jsem ale sedět na špatné straně, protože jsem nezahlédla ani POPOCATEPETL, ani TEOTIHUACÁN. Ale i tak jsem měla pěkný let.

V VILLAHERMOSE šlo zase všechno hezky rychle a než jsem se nadála, stála jsem před letištěm a přemejšlela jsem, jak se dostanu tam, kam mám, a jestli se vůbec s tátou setkám. Moc času na přemejšlení jsem ale neměla, protože se mě hned ujali taxíkáři a nějak i pochopili, že chci do hotelu TABASCO MAYA. Za 20 dolarů (či za 150 pesos, který jsem neměla) mě odvezl závratnou rychlostí do hotelu, kde na mě v recepci k mému překvapení čekal tatínek. Šťastně jsme se shledali, a dovolená se konečně mohla rozjet v plném proudu.

Zanesli jsme moje kufry do pokoje, který už měl tatínek zabydlenej, a chvíli jsme přemejšleli, co a jak. Prošli jsme si na mapě, kam všude pojedem, abych si udělala obrázek, a pak jsme se rozhodli vydat se na cestu za večeří. Tatínek si chtěl zopakovat svou oblíbenou restauraci od minule, a tak nás taxík za 14 pesos odvezl k DONU MARISCO. K tatínkovu velkému překvapení se DON MARISCO změnil. Nikdo tam nebyl, a restaurace vůbec nevypadala tak, jak si ji pamatoval. Mě to nepřekvapilo. Nevím, jestli si pamatujete z našeho minulého výletu, ale kamkoliv jsme tehdy zašli, tak to nebylo to samé jako v tátovo předchozí návštěvě. Takže já jsem s tím počítala, a pěkně jsem se nad tím pobavila. To ale nebylo všechno. Táta se chtěl podívat na jídelní lístek, jestli tam aspoň vařej to samý, přičemž zjistil, že ztratil brejle. Začal zmatkovat, že mu určitě vypadly v taxíku. Já jsem si myslela, že je nechal v hotelu, protože jsem si nepamatovala, že by si je bral, a tak se trochu uklidnil, a chytli jsme dalšího taxíka zpátky do hotelu. Brýle byly samozřejme na stolku vedle postele, kam je tatínek položil, když si je sundal po koukání do mapy.

Spokojeně jsme se tedy zase vydali chytat taxíky. Nechali jsme se odvézt na ulici MADERO, což je taková hlavní nákupní třída. Prošli jsme to tam křížem krážem (výborná restaurace LA LANGOSTA už neexistuje, ale za rohem jsme našli ekvivalent), až jsme nakonec zalezli do takové malé místní restauračky ROCK AND ROLL. Byla to typická restauračka, se stolkama s ulepenejma plastikovýma ubrusama, kde sedělo pár místních, někteří z nich si nechávali čistit boty zatímco čekali na jídlo. Na dámským záchodě byla potopa, voda ze splachovadla tekla bez přestání, zatímco u umyvadla chyběl kohoutek a voda tam netekla vůbec.

Dali jsme si COCKTEL DE CAMARRONES (55 pesos). Byl to krevetkový koktejl, jaký jsem ještě nikdy neměla. Naštěstí táta řekl, že to je teplý, a tak jsem na to byla připravená. Jinak nevím jak bych se na to tvářila. Byly to krevetky přelitý teplou nakyslou (nejspíš citronovou) vodou, s cibulkou, cilantrem a červenou omáčkou. Poté, co jsem se přenesla přes tu teplou vodu, mi to i docela chutnalo. Pak jsme si dali ještě jedno pivínko a jeli jsme zpátky do hotelu.


Villahermosa, panorama s kostelem v pozadí  Villahermosa, výrobna kukuřičných tortill  

20.11.01, úterý

VILLAHERMOSA: LA VENTA, odp. do PALENQUE

Ráno nás probudil telefon v 6:20. Asi si někdo špatně objednal budíčka. Bylo to bezvadný, protože jsem večer nemohla usnout a ráno po tom budíčku taky ne. Když se mi to konečně podařilo, tak nás probudil tátův budíček v 7:15.

Zabalili jsme kufry, snědli si housku, kterou táta včera koupil, vzali jsme kufry na vrátnici a vyrazili jsme do parku LA VENTA (20 pesos vstupný). Je to park, do kterého převezli kamenné hlavy z ruin LA VENTY na pobřeží, kde je pomalu začalo krást moře, ale hlavně by je tam zničili naftaři svejma vrtama. Zároveň to také byla menší zoologická zahrada s tukanama, papouškama, spider monkeys, jaguárama, želvama, krokodýlama, vydrama a netopýrama.

Některé hlavy a sošky byly kupodivu pěkně zachovalé, některé už méně, ale bylo to velice zajímavé. Byla tam jedna hlava vytesaná z ohromného kusu balvanu o něco vyšší než já. Také tam byla ukázka jak byla vypracovaná jejich nádvoří. Krásné mozaiky z jadeitových cihel. V některých místech tak strašně žrali komáři, že jsem myslela, že ze mě nic nezbyde (to jsem ještě netušila, co mě čeká v příštích dnech....). Pak jsme se chvíli prošli kolem pěkného jezera, které bylo hned vedle parku. Zaběhli jsme na veřejné záchodky, kde mě komár štípnul do zadku, a pak jsme nasedli do taxíka, který nás odvezl zpátky do centra. Nemohl nás vyložit tam, kde jsme chtěli, protože hlavní třídou procházel průvod na oslavu dne nezávislosti. Do naší hospůdky ROCK AND ROLL jsme se tedy museli prodrat davem a průvodem, přičemž jsem do něčeho šlápla, nebo na mě někdo něco hodil, ale najednou jsem měla špinavou nohavici a obě boty.

V hospůdce jsme si tentokráte dali SOPA DE MARISCOS (70 pesos), což byla skvělá polívka ze všech možných mořských potvůrek. Dokonce v ní i plaval krab. Byla moc dobrá, trochu nakyslá, a ještě se do ní vymačkal limonek. Byl v ní kus ryby, krevetky, krab, scallops, no proste všehochuť. Tatínek k tomu samozřejmě vypil 3 piva. Šíleně jsme se najedli, protože tý polívky bylo děsně moc. Po obědě nás další taxík odvezl zpátky do hotelu, kde jsem si konečně umyla boty i nohavici tak, jak to nejlépe šlo.

Pak jsme naložili kufry do taxíka, který nás za 20 pesos odvezl na autobusové nádraží. Tam jsme si hodinu počkali na autobus do PALENQUE ve státu CHIAPAS. Tatínek si krátil čas obveselováním místních dítek, které taky čekaly na autobus. Mluvili na sebe španělsky a česky, a měli z toho děsnou psinu. Rodiče dětí se sice na tátu koukali trochu divně, vypadalo to, že byli přesvědčení, že to je nějakej blázen, ale po chvíli to nevydrželi a taky se dali do smíchu.

Autobus nám jel ve 13:50. Promítali v autobuse TV film, a tak to uběhlo dost rychle. Kolem čtvrté jsme vystoupili v PALENQUE (čti palenke). Do hotelu KASHLAN (čti kašlan) jsme došli pěšky, protože byl jen dva bloky od nádraží. Táta vybral pokoj s větrákem, dvěma postelema a se sprchou se záchodem (sprcha byla vyloženě na záchodě, ani tam nebyl závěs, takže když se člověk sprchoval, tak vytopil celou koupelnu), zatímco já jsem si dole v recepci povídala s velkým zeleným papouškem, jménem Perica.

Když jsme se zabydleli, vydali jsme se do ulic, nejdřív vybrat peníze a pak koupit tequilu na tatínkovu ranní dezinfekci. Pak jsme dole v recepci objednali výlety. Zítra v 6 ráno jedem na YAXCHILÁN (čti jaščilán) a BONAMPAK (za 900 pesos se snídaní a obědem) a pozítří na AGUA AZUL a MISOL HÁ. Pak jsme zašli do restaurace GIRASOL hned pod naším hotelem. Původně jsme měli v úmyslu si dát jen pivo, ale nakonec jsme si dali i SOPA AZTECA - aztéckou polívku, která podle táty měla být s avokádem. Avokádo v tom samozřejmě nebylo, ale byla to dobrá kuřecí polívka s tortilama. Táta pak musel ochutnat pivní specialitku MICHELADA (čte se mičeláda). To jsem mu doporučila, protože jeden můj kolega ji má děsně rád a zní to jako z MICHLE. Je to pivo s trochou magi, worchestrovkou, limonkem, solí a pepřem. Táta taky musel hodit řeč s naším číšníkem Andrésem o receptech na micheladu a na jejich dobrou pálivou salsu.


La Venta, dlažby  Villahermosa, sopa de mariscos  

21.11.01, středa

PALENQUE: BONAMPAK, YAXCHILÁN

Ráno táta zaspal budíka, ale naštěstí nás probudil ten můj, takže jsme vstali včas. To bylo po té, co nám ve 2:20 v noci začali pod oknem vyhrávat mariachis a pěkně nás probudili. Nebo aspoň mě jo. Tátu to nevím, protože ten si tam vesele pochrupoval. Mezi mariachis a tátovo chrápáním jsem se zase moc dobře nevyspala.

V šest jsme šli čekat dolů do recepce na našeho průvodce. Ten nás vyzvedl chvíli po šestý a jelo se. Táta si sednul vedle řidiče, a já jsem měla poslední sedadlo pro sebe, a tak jsem se ještě natáhla a trochu jsem ten spánek dohnala. Asi v polovině cesty jsme zastavili na pokraji silnice na snídani. Prošli jsme úzkou cestičkou mezi stromy, přes čisťounkej potůček k malé restauraci. Tam jsme si naservírovali co jsme chtěli – míchaná vajíčka po mexicku, rýži, fazole, tortily a různé džusy a čerstvé ovoce. Také tam měli pro cizince kornfláky s mlíkem, chleba a marmeládu. Sedělo se venku u stolků pod stromama. Ještě bylo dost brzo, možná tak kolem půl osmé, a sluníčko to tam ještě nevyhřálo a mě byla šílená zima. (Ze mě už zas lilo jako ze tří konví a z temena hlavy jsem deštěm svého potu kropil spolustolovníky. Nemuseli solit.)

Po snídani se jelo dál mezi krásnými kopečky, které trochu vypadaly jako zarostlé pyramídy. Kolem deváté hodiny jsme dojeli do BONAMPAKU, kde nám dali hodinu na prohlédnutí pyramid. Od parkoviště nás k rujnám vezl mexičan takovým rozklepaným autem, že jsme se báli, že se to auto každou chvíli rozsype. Řidič nevypadal, že by nějaké obavy měl a kalil to jako kdyby byl na dálnici. Vyložil nás v malé vesničce, která byla plná prašivejch psů a holohlavejch slepic. Tou jsme prošli po vyježděný cestě k paloučku s krásně posekanou trávou. Jako první praští člověka do očí dvě ohromné stély, za kterýma ční velká pyramida, se třema „domkama“ na vršku. Pyramida pokračovala ještě výš, jenomže ten opravdovej vršek nebyl ješte odkrytej.

Jestli jsem si myslela, že mě v LA VENTA sežrali komáři, tak jsem se velice mýlila. Po BONAMPAKU na mně nezbyl kousek, kterej by nebyl nepoštípanej, ale ještě navíc se ke komárům také přidaly kousavý černý mouchy, a ty pěkně bolely (o těch mouchách ale já nevím vůbec nic).

Nejdřív jsme si vyfotili ty stély, co stály uprostřed paloučku. Byly úplně zvláštní. Děsně vysoký, dost široký, ale děsně tenký. Byly na nich různé reliéfky, nikde jinde jsem podobné stély neviděla. Pak jsme se dali do šplhání naší první pyramidy. BONAMPAK, což v překladu znamená „Místo s malbami na zdech“, je znám právě tím, co jeho jméno znamená. V jednom stavení na prvním odpočívadle jsou totiž velice dobře zachovalé vnitřní malby. Klikněte zde. (Dokonce je o BONAMPAKU článek v National Geographicu z února 1995, kde jsou ty malby zrekonstruované použitím počítače, a jsou tam lépe vidět než co jsme viděli my doopravdy.) Táta si to chtěl vyfotit, ale hned se k němu přihnal dozorce, a řekl mu, že se tam nesmí fotit s bleskem. Táta tedy vytáhnul stativ, ze to holt vyfotí bez blesku, ale to se na něj ten dozorce taky hned osočil, a nenechal ho to vyfotit vůbec. Tak to holt táta zabalil, a šli jsme šplhat dál.

Na druhém odpočívadle byly ty tři domky. Tam bylo zajímavé to, že když člověk prošel vchodem, a podíval se nahoru, tak ten horní panel (či trám, ale byl širokej a kamennej) měl také pěkné reliéfky. Střechy těchto stavení měly zvláštní styl. Byla to mozaika kamenů, s dírama, skrz které se dalo koukat, když člověk vylezl na úroveň střechy. Udělalo to krásnou fotografii. Já jsem se pak ještě vydala na ten pravý vrchol, ale k tomu vedly jenom schody, bylo to tam děsně zarostlý, a nic odtamtud nebylo vidět. Bez stromů by tam určitě byl nádherný výhled.

Hodinka utekla pěkně rychle, a museli jsme se vrátit k našemu řidiči a jeho drncavému vozidlu a nechat se dodrncat zpátky k našemu velkému autu. Pokračovali jsme dál na YAXCHILÁN. Autem jsme dojeli do malé vesničky u řeky USUMACINTY, která tentokráte neměla žádné holohlavé slepice, ale zato tam všude byli prašiví a velice loudiví psi. Jmenovala se FRONTERA COROZAL (teď jí říkají FRONTERA ECHEVERRÍA). Ve vesničce jsme přelezli ještě s pár lidma z jiného auta do lodičky, a vyrazili jsme po řece do YAXCHILÁNU. Cesta trvala asi hodinu a kormidelník nám dvakrát zastavil, aby nám ukázal cocodrilos. Jednomu krokodýlovi si přitom sednul motýl na nos, bylo to nadherný.

YAXCHILÁN je zase uprostřed džungle a jako v jiných místech, i tady je spousta pyramid ješte neodkrytých. Nejpůsobivější byl vstup. Do areálu se totiž musí projít tmavejma chodbičkama, plnejma netopýru. Zase jsme si ale zapomněli baterku, takže jsme to tam nemohli pořádně prozkoumat. Chodbička nás dovedla na nádvoří, kde měli zase vystavenou spoustu stél, taky tam bylo míčové hřiště, a táta mi ukázal schody, které kdysi vedly k mostu přes řeku. Na nádvoří byla krásně zelená travička, ze které se vznášela hejna komárů, a než jsem se stačila nastříkat repelentem, tak se jim podařilo si mě pěkně okousat.

Když si táta vyfotil všechny stély, tak jsme se vydali stoupat po schodech na velkou pyramidu – ACROPOLIS GRANDE, která měla na vršku stavení s „holubníkem“ na střeše – ozdobný štít s dírama. Uvnitř stavení je v jednom výklenku socha sedícího válečníka – bez hlavy. Jeho hlava sedí ve vedlejším výklenku. Venku, před stavením, je zase spousta reliefů a uprostřed platformy je zapíchnutý kus zkamenělého stromu, ozdobeného vyrytýma nebo vytesanýma reliéfkama – taková přírodní stéla.

Myslela jsem, že jsme dosáhli nejvyššího bodu, ale velice jsem se mýlila. Táta mě ani nenechal pořádně rozhlídnout, a už mě hnal na další schody na vršek pyramidy. On ten holubník byl totiž uprostřed celého kopce. Hnal mě džunglí tak hustou, že jsem se bála, že zase nasbíráme spoustu klíšťat, ale naštěstí se na nás žádná nepřicucla. Když jsme polomrtví horkem a žízní vylezli nahoru na horu (tedy na pyramidu), našli jsme tam dva domky postavené vedle sebe, a jeden v úhlu k těm dvěma. Tedy, byly to staré kamenné chrámy. Táta se vyškrábal k jednomu chrámu do stínu, prohlásil, že lekne, vypil všechnu vodu a vyhnal mě, ať se jdu rozhlídnout ze střechy vedlejší pyramidy, a ať si to tam vyfotím, že odtamtud bude krásnej výhled. Tak jsem tam jako poslušná dcera vylezla. Tekly ze mě potoky potu, a nic tam nebylo vidět, neb kolem byla spousta stromů, které kazily výhled. Místo toho se na nás v džungli šíleně rozlítily opice a začaly na nás hudrovat jako jaguáři. Nikde nebyly vidět, ale řvaly jak posedlý a bylo to děsně strašidelný.

Když se mi přestala motat hlava, tak jsem slezla dolů k tátovi do stínu, kde jsem chvíli lapala po dechu. Na tuhle velkou pyramidu dorazili jenom tři další lidi – a myslím, že jeden z nich byl průvodce. Nikdo jinej o tom asi nevěděl, a navíc jsme na prohlídku měli jenom dvě hodiny, tak mě táta zase hnal přes ACROPOLIS PEQUEÑA zpátky. K ACROPOLIS PEQUEÑA jsme přišli zezadu, a tam jsme narazili na lidi z naší lodě. ACROPOLIS PEQUEÑA měla zase stavení s reliéfkama ve dveřních trámech, a pokoušela jsem se je vyfotit.

Pak už bylo na čase se pustit dolů a k lodi. Chvíli jsme se bavili se spoluplaviteli. Jeden párek byl z Floridy, jeho ženská byla šíleně hlučná a vylezlo z ní, že je původem z Frankfurtu. Na lodi jsem se konečne ochladila, protože tam děsně foukalo, a tak mi pro změnu byla děsná zima.

Když jsme dorazili do vesničky, tak nás náš řidič zavedl do malého comedoru, kde jsme dostali zeleninovou polévku, ta byla dost bez chuti. Jako další jídlo byla rýže s kuřetem, a to už bylo docela dobrý. Když jsme dojídali, tak se k nám seběhli všichni okolní psi a začali loudit, tak je tatínek krmil, když nemohl krmit svojí Azinku. Po obědě jsme nasedli do auta, a jelo se domů. Trvalo to asi tři hodiny – domů jsme dorazili kolem sedmý.

Šli jsme rovnou na pokoj a snažili jsme se trochu zchladit, neb jsme byli z toho horka děsně utahaný. Na večeři jsme šli zase k Andrésovi do GIRASOL, táta si dal pívo a margaritu, a já margaritu a vodu. Pak jsem si dala MOJARRA AL MOJO DE AJO, což je grilovaná ryba s krásně opečeným křupavým česnekem. Bylo to moc dobrý. Po večeři jsem si psala poznámky, zatímco tatínek diskutoval s Andrésem. A pak už jsme to zabalili a šli jsme spát. Taky jsem zjistila, že mi v tom autě někde vypadly sluneční brejle, a tak jsem to byla já, kdo nakonec něco ztratil.


Bonampak, pod přístřeškem vpravo chrám s malbami  Bonampak, nástěnné malby  Bonampak, stéla  Bonampak, pohled shora od chrámů  
Frontera Corozal, přístaviště na Usumacintě  Yaxchilán, Acropolis Grande  Ceiba, v jejích kořenech člověk snadno zmizí  Palenque, ryba Mojarra al Mojo de Ajo  

22.11.01, čtvrtek

PALENQUE: MISOL HÁ, AGUA CLARA, AGUA AZUL

Ráno jsme vstali v osum a šli jsme na snídani do GIRASOLU. Já jsem si dala JUEVOS RANCHEROS – volský oka na tortile pomazané fazolema a zalité červenou salsou. Táta si dal JUEVOS MEXICANOS. K tomu byly taky topinky s marmeládou, tortily, kafe nebo heřmánkový čaj, a malá sklenka pomerančového džusu. Pak jsme šli zpátky do hotelu, kde jsme počkali, až pro nás přijede autobusek.

Tentokráte jsme jeli minivanem, naplněným k prasknutí, ale řidiče jsme měli stejného. Byli tam s náma 2 angličani, 4 izraelové, 2 frantíci, 1 kanaďan, 1 dánec a 2 italové (15 lidí i se šoférem).

Nejdřív jsme zastavili v MISOL HÁ, asi 20 km od PALENQUE. MISOL HÁ je krásný 35 metrů vysoký vodopád. Fotila jsem až se ze mě kouřilo, a až mi došly baterky. Vodopád se dal prohlédnout ze všech stran, byl tam chodníček, že se dalo jít i za něj, a potom odvážnější lidi mohli pokračovat dál po kamenech až k jeskyni, ze které vytékal menší vodopád. Já jsem to samozřejmě musela zkontrolovat. V jeskyni byli dva malí Mexikánci, že nás provedou jeskyní, ale jelikož jsme měli na prohlídku jen půl hodiny, tak jsem se nemohla dobrodružství zúčastnit. Táta se mnou nebyl, protože to bylo dost krkolomné, ale zato se mnou byla ta Izraelka, jmenovala se Sharon, a ta tam uklouzla a pěkně se zabahnila.

Po MISOL HÁ jsme pokračovali dál na AGUA AZUL. Cestou nám řidič ještě zastavil na AGUA CLARA, což byla široká, tyrkysově modrá řeka, nad kterou vedl provazový most, a přes který jsme se vydali na druhou stranu. Bylo to srandovní, protože se ten Angličan děsně bál, jak se to houpalo. Bylo to tam krásné, a já jsem zjistila, že mé náhradní baterky byly vybité, a tak jsem tiše zuřila. I tak se mi ale podařilo udělat pár obrázků. Sharon se na druhý straně nechala vyfotit na šutru, kterej koukal z vody, přičemž do vody spadla, a do pasu se vykoupala. Ale aspoň se trochu zbavila toho bahna, který na sebe nalepila v MISOL HÁ.

V AGUA AZUL naštěstí byla spousta suvenýrových stánků, kde jsem sehnala baterky, tak jsem byla zachráněná, a mohla jsem fotit dál, což bylo dobře, protože v AGUA AZUL toho definitivně bylo k focení dost. AGUA AZUL jsou rozlehlé kaskády vodopádů. Řeka je pořád tyrkysová a kalná, díky vápenci, kterým je nasycena. A jak se žene přes vodopády, tak se ten vápenec usazuje na kamenech a na stromech a větvích, a místy to je zanesený tak, že z vodopádu zbyla jenom zkamenělina. A ty kamenné vodopády jsou taky nádherné. Ani nevím, jak rozlehlé ty kaskády jsou, ale vím, že my jsme šli pěknej kus nahoru, odkud se dají vyfotit krásně s nadhledem. Nahoře jsme našli místo, kde se lidi koupali a opalovali nad jedním vodopádem, tak jsme se rozhodli se k nim přidat. Nejdřív jsme se museli převlíct do plavek, což zase bylo něco. Tatínek si vybral místo hezky ve stínu, kde nikdo nebyl, a začal se převlékat do plavek. A jak tam sedí, tak najednou začne nadávat, že ho něco kouše do zadku. Já jsem mu řekla, ať tam teda nesedí, a on vstal, a začal tam v trenýrkách tancovat a halekat, že mu něco žere nohy. Poté, když na sebe dostatečně upoutal pozornost, tak si sednul na lavičku a sundal si trenýrky, aby mohl všem ukázat svůj zadek. Navlíkl na sebe plavky, a šel se schladit do vody. Já jsem se převlíkala potišejc, nic mě naštěstí nesežralo a měla jsem to bez nehody. Když jsem se chystala do vody, tak táta vylezl, ale naštěstí tam měli REFRESCOS, tak si tam spokojeně sednul na židli do stínu a nechal mě vyrochnit. Domorodka tam dělala EMPANADAS, prodávali tam pívo, a tak byl tatínek v sedmým nebi. Voda byla šíleně ledová, ale byla jsem statečná, a zaplavala jsem si. (Zase ta moje dcéra kecá, voda byla teplá jak kafe, jak jinak v těch skoro tropech, to jen ona je tak zimomřivá.) Pak jsem si sedla na šutr na vodopádu a snažila jsem se na sebe nachytat nějaké sluneční paprsky. Kupodivu jsem se ani nepřipálila.

Když jsem byla zmrzlá jako rampouch, tak jsem vylezla a seděla jsem chvíli na sluníčku, abych roztála. Dala jsem si 3 EMPANADY (placka z kukuřičný hmoty, přeložená na půl a plněná jejich sýrem a pečená v oleji) a vypila jsem tatínkovi pívo. Pak už bylo na čase se vrátit zpátky k autobusu a ve tři jsme se vydali na zpáteční cestu do PALENQUE. Když jsme vešli do hotelu, tak se k tatínkovi okamžite rozběhla Perica (ten místní papušek, velkej jak malá kráva) a klovla ho do prstu u nohy. Všechno se to semlelo tak rychle, já jsem nikdy neviděla papouška běhat, no bylo to děsně legrační. Potom majitelé honili papouška s ručníkem. Když ho chytili tak ho zabalili do ručníku a dali do klece. (Od té doby si s majitelkou, señoritou Adou Luz Navarro de García, tykám a píšeme si občas emajly, neb má v hotelu Internetovou kavárnu, jak milé a pohotové!)

Odpoledne jsme se zašli projít do města, táta potřeboval sehnat karabinku ke kurfu aby ho měl za co tahat, a taky jsme koukali na suvenýry. Já jsem si našla přívěsek s jadeitem a záložku se znakem mého měsíce XUL. Na večeři jsme zkusili jinou restauraci MAYA CANADA. Dali jsme každej jednu margaritku a polívky – já SOPA AZTECA (tortilová polívka s avokádem – a tady se podívejme na první Haniččinu zmínku o této polévce na str. 4 této zprávy, v PALENQUE a v restauraci GIRASOL!), a táta SOPA TLALPEÑA (ohromná polívka s tortilama, kuřetem, avokádem a chutnala trochu po paprice a koření – tady to Hanička správně odhadla, neb tam byla uzená paprička chipotle v marinádě z rajčat). Měli jsme oba pěknej hlad, a objednali jsme i jídlo, ale po tý polívce jsme byli pěkně nacpaný. Táta si dal šrimpovej koktejl, kterej byl tentokrát jen ve vodě, s cibulí a cilantrem a šrimpy byly tuhý. Já jsem měla ENCHILADAS DE MOLE – 4 kuřecí enčilády, polité omáčkou mole, které chutnalo po čokoládě a chili. Bylo to moc dobrý, ale nezvládla jsem to všechno sníst. K pití jsem samozřejmě musela zkusit LICUADO DE MELON, což bylo licuado z cantelopu, a pak ještě jedno ze sandii (normalního melounu). Ty licuada jsou děsně dobrý a osvěžující. Po večeři jsme ještě zašli tátovi do krámu pro pívo, a pak už se šlo do hotelu a chrnět.


Agua Clara, lanový most  Agua Clara, provazový most  Agua Azul, vodopády  Misol Há, vodopád  

23.11.01, pátek

PALENQUE: PALENQUE RUINAS

Ráno jsme vstali (nebo aspoň tatínek vstal) v 6:15, a vyrazili jsme pro colectivo, který nás v sedum odvezl do PALENQUE RUINAS – starého mayského města. Originální název již nikdo nezná. PALENQUE znamená v překladu „svaté místo“. Podle keramiky se předpokládá, že místo bylo osídleno pred 2000 lety, vrcholu dosáhlo mezi 600-800 rokem po Kr.. Během vlády panovníka jménem PACAL (od 615 do 683) bylo město v největším rozkvětu (PACALOVO hieroglyfické jméno bylo zobrazováno sluncem a štítem). PACALA následoval jeho syn CHAN-BALUM (hieroglyfama jaguár a had), který PALENQUE ještě víc rozšířil. Také donkončil pyramidu NÁPISŮ, ve které byl PACAL pohřben. Po smrti CHAN-BALUMA lokalita PALENQUE začala upadat a po 10. století bylo město z většiny opuštěno.

PALENQUE pokrývá plochu asi 20 km2. Jenom 34 z více než 500 budov je odkryto. Ve svém rozkvětu byly budovy v PALENQUE pomalovány rudou barvou a zdobeny sochami a malovanými výjevy. Celý komplex byl postaven bez železného nářadí a bez pomoci tažných zvířat. Templ NÁPISŮ je nejvyšší budova v PALENQUE. Má 8 pater a schody jdou 23 metrů k templu na vrcholu pyramidy. Z templu vede vnitřkem pyramidy 69 schodů dolů do pyramidy k PACALOVĚ hrobce, kam se samozřejme nemohlo, protože tam dělali archeologickej průzkum.

K rujnám jsme dorazili v 7:30 a samozřejme neotevírali až do osmi, tak jsme museli čekat. Ale stálo to za to, protože PALENQUE jsou krásný rujny, a ranní slunce jim dodávalo záhadnost, když se teprve probouzely z mlhy. Je to velice rozlehlý areál s velice různorodými pyramidami. Nejdřív se přijde k PYRAMIDĚ NÁPISŮ, ve které je ukryta hrobka vládce PACALA. K naší velké smůle byl vstup na pyramidu zakázán, protože venku probíhaly rekonstrukce, a uvnitř se dělaly další archeologické vykopávky. Focení bylo nádherný se zvláštním ranním světlem, ale tátu zase nenechali fotit se stativem, ani nevím proč, protože fotil venku. Vůbec nám to nedávalo smysl.

Vedle PYRAMIDY NÁPISŮ je velký areál s nádvořím uprostřed, a s jednou věží, která připomíná japonskou pagodu. Nazývají to EL PALACIO (Palác). Během zimní rovnodennosti (22. prosince) má prý slunce svítit skrz pagodu na templ nápisů. Na nádvoří taky probíhala spousta úprav, dokonce se i snažili obnovit barvu, a vypadalo to dost zajímavě. Pak se z mlhy začalo klubat stavení, které mělo okna ve tvaru klíčových dírek. Zbytek pyramidy, na které templ stojí ještě není odkrytý a vypadá to, že to musela být pěkně vysoká pyramida. Domorodci národnosti CHOL tam sekali trávu mačetama a táta tam od nich vyškemrával cholské výrazy. Syn PACALA zasvětil svému otci 4 temply. Jeden z nich je templ KŘÍŽE, ve kterém jsou také reliefy zobrazující rituály. Pak jsme přešli na pyramidu KŘÍŽE, kde co neslyšíme – slovenštinu. Chvíli jsme si popovídali s docela velkou skupinkou ze Slovenska. Měli toho v plánu šíleně moc, ve velice krátkém čase, tak nám jich bylo skoro líto.

Napravo od pyramidy KŘÍŽE je templ SLUNCE, ve kterém je hierloglyfické vyprávění z roku 642 se scénami obětování PACALOVI. Má nejlépe zachovanou ozdobnou střechu ze všech budov z PALENQUE.

Pomalu jsme začínali dostávat hlad, tak jsme se vydali zpět k parkovišti, že si tam ve stánku koupíme něco k jídlu. Bylo teprve 10:45, a žádná restaurace nebyla ještě otevřená, tak jsme si nakonec dali u jedný domorodky TACO DE COCHINITA a měla to holka moc dobrý. Vedle ní nám domorodec vymačkal čerstvej pomerančovej džus, kterej byl taky výbornej a děsně osvěžující. Doplnili jsme zásobu vody a prošli jsme se mezi stánkama s různejma kýčema či suvenýrama a pak jsme se vydali zpátky k rujnám.

Bylo kolem dvanácté, a sluníčko pěkně pražilo, tak si tatínek sednul pod strom a meditoval, zatímco já jsem si prolezla další úsek pyramid. To byly budovy postavené PACALEM v roce 647, které byly pojmenovány po bláznovi hraběti Waldekovi z Čech, který tam v tom paláci 2 roky v té džungli žil.

Pak už jsme zamířili k muzeu, kam se jde hezky ve stínu mezi stromy po pěšince, která vede vyschlým vodopádem. Schody byly dělaný přímo přírodou, když ten vodopád zkameněl ve vápenec. Všude kolem byla zkamenělá voda, po pravé straně tekly nynější vodopády. Trochu níž jsme došli na další úsek pyramid, po obou stranách je kdysi asi obtékala voda, a bylo to tam moc krásný. Už vím, čím to bylo tak zvláštní. Areálem totiž protékala voda. To jsem ješte v jiných pyramidách neviděla, a i když tam bylo horko, ta tekoucí voda dáva PALENQUE úplně jiný ráz. Došli jsme ke krásnému vodopádu s bazénkem, ale už se v něm koupal nějakej párek, a bylo to ve stínu. Po mé zkušenosti s AGUA AZUL, kde jsem vymrzla na sluníčku, jsem se ani do týhle vody neodvážila.

S muzeem jsme měli další smůlu, protože bylo zavřený. Tak jsme holt nasedli do colectiva a nechali jsme se odvézt domů. Jen co tatínek vlezl do sprchy, tak nám tam pokojská chtěla uklidit, tak zase vylezl, a šli jsme na chvíli dolů na internet. Potom si tatínek dal šlofíka a v půl šestý jsme vyrazili do banky pro peníze. Mně se podařilo dokonce najít známky. Na večeři jsme šli zase do GIRASOL k Andrésovi, protože nám to tam nejvíc chutnalo, a táta si chtěl dát tu mojí rybu. Ja jsem si zkusila SURTIDO MEXICANO (tamale, quesadilla, taco, frijoles, vyborný guacamole a plátano se zralým sýrem, který tátovi moc chutnalo). Samozřejmě jsme si oba taky museli dát margaritku, a nějaký ty píva. Andrés se snažil mě přemluvit, abych s ním šla na diskotéku, naštěstí jsme už byli po jídle, tak jsme mohli prchnout.

Ještě jsme zaběhli do krámu koupit tátovi CAGUAMU, což je velká láhev píva, přičemž před námi ve frontě byli ty Slováci z PALENQUE s tím samým pívem. Tak jsme se museli všichni vyfotit venku před reklamou na Coca-Colu, neb tam byl napis Ví Vela, hezky po slovensky...


Palenque poránu  Palenque, reliéf  Palenque, palác  Palenque, chrám Zdobeného kříže  
Palenque, pyramida s chrámem Nápisů  Palenque, vodopády  Palenque, věž z třetího nádvoří paláce  

(1-7) (8-14) (15-21) (22-28) (29-35)   >>

<< zpět

domů  | info  | jazyky  | kalendáře  | kuchyně  | nezbytnosti  | šumava  | fórum a diskuze  | fotogalerie |
mapy  | odkazy - links  | statistiky  | kontakt - emajl  |