Untitled
Doslo k chybe v kodovani.

1.12.01, sobota

TODOS SANTOS CUCHUMATÁN - MOMOSTENANGO

Ráno jsme spali až do osmi. Když jsme se vyhrabali z pokoje, tak venku nádherně svítilo sluníčko. Dali jsme si u nás v hotelu LICUADO DE BANANA, a trvalo jim to šíleně dlouho (asi se nám mstili za to, že jsme je budili). Pak jsme si šli dát zase koblížek a kakao. Ja mám dneska šílenou kocovinu.

V sobotu má být v TODOS SANTOS velký trh, a něco takovýho jsme našli. Měli stánky na náměstí, a na hlavní ulici, ale většinou prodávali ovoce a zeleninu, obyčejné oblečení a jen občas měli ty jejich krásný látky. Tržištěm jsme tedy proběhli dost rychle, a pak jsme si sedli na náměstí a pozorovali jsme lidi, protože to bylo to nejzajímavější. Všichni byli v tradičních oblečkách, pánové měli na hlavách kloboučky, a bylo to všechno krásně pestrý. Pak jsem tam na schodech objevila kobylku tvaru a barvy zeleného listu, tak jsem si ji taky vyfotila. Táta se šel poohlídnout, jak to je s autobusem, a i koupil lístek zpátky na 11:45. Ještě jsme si zašli koupit vodu, a po desátý jsme si šli sednout do autobusu. Vyjeli jsme kupodivu přesně v 11:45. Cesta zpátky byla zase samá zatáčka a krpál, a plná prachu, ale aspoň ten autobus nebyl tak našlapanej jako na cestě tam. Když se jelo z kopce, tak se mu šíleně pálily brzdy, a děsně to v autobuse smrdělo.

Do HUEHUE jsme dojeli ve zdraví a v jednom kuse kolem druhé hodiny. Podařilo se nám vystoupit blízko náměstí, a tak jsem navrhla, abychom jeli do MOMOSTENANGO dneska, když jsme se vrátili tak brzo. Po několikátém pokusu jsme našli i taxíka, kterej nás tam zavezl za přijatelnou cenu (250 Q zatímco ostatní si říkali 400-450). Cesta do MOMOS, jak se mu zkráceně říká (původní jméno bylo CHUHUÁ-TZAC - "před pevností"), taky byla točitá, ale už to nebylo tak hrozný. Cestou byl nádherný vyhled na hory, a i jsme zahlídli sopku SANTA MARÍA (3772 m), která v roce 1902 měla největší erupci 20. století, dvakrát větší než sopka Svatá Helena v U.S.A v roce 1980. Vyhodila do vzduchu 5km3 hmoty, která dopadala až v Mexico City. Do MOMOS to trvalo asi 2 hodiny.

Zabydleli jsme se v HOSPEDAJE ROXANA, který byl hned u náměstí. Měli jsme pokoj se třema postelema (tak proleželýma, že se člověku zdálo, že je v hamace, ale ješte ho k tomu píchaly péra). Museli jsme zaplatit za 3 osoby (32 Q), ale řekli nám, že nemusíme platit za použití záchodu a za vodu (záchod a umývadlo bylo zase venku na chodbě). Pokojík byl zase malý, ty tři postele a my jsme se tam sotva vešli. Na mým polštáři lezl nějakej hmyz, a vůbec mi to v to místo nedodalo důvěry.

V MOMOS byla skoro stejná zima jako v TODOS SANTOS, ale už jsem naštěstí měla s sebou kufry s oblečením. Šli jsme se projít na náměstí, které bylo dost opuštěné. U malého stánku jsme si dali takové klobásky v tortile, které byly moc dobré. Já jsem si pak ještě dala taco s vepřovým, táta koupil pívo a vodu a šli jsme zpátky do hotelu. Mně byla šílená zima (pro člověka z tropů je 15° C dost špatný) a tak jsem se zavrtala do peřin a po psaní jsem šla brzo spát. Postel byla příšerně měkká, všude čouhaly péra, buď píchaly do žeber, nebo do nohou. Polovinu noci po mě něco lezlo a seštípalo mě to, tak jsem asi chytla nějakou blešku. No, nebyl to jeden z mých nejlepších zážitků.

MOMOS je taky známé tím, že zde se stále používá původní mayský kalendář bez přerušení v návaznosti na počáteční datum 4 Ahau 8 Cumhu. Kalendářní slavnosti se odbývají na kopcích asi 2 km západně od centra MOMOS.


Tajumulco, sopka vysoká 4220 m  

2.12.01, neděle

MOMOSTENANGO - PANAJACHEL

Vstávali jsme kolem sedmé, zabalili jsme, a šli se projít do města, protože v neděli měl být v MOMOS velký trh. A to teda bylo. Náměstí, které bylo včera pusté, bylo dneska skoro neprůchodné. Všude spousta lidí, stánků se zeleninou, ovocem, sušenými rybami, kořením, papričkama, taky se daly najít čerstvá kuřata, fazole, rýže, látky, oblečení, nože, ba i celé skříně se zrcadly, no všechno, na co by si člověk vzpomněl. Bylo toho tolik, že to zabralo nejen náměstí, ale i okolní uličky a nádvoří před kostelem. My jsme byli tentokráte stateční, a odolali jsme, a nic jsme nekoupili. Ani tu tlustou vlněnou deku, kterou je MOMOSTENANGO tak vyhlášené. Byl to největší trh, jaký jsem ve střední Americe viděl (mimo monstrózního trhového centra v Ciudad de México)!

Když jsme toho měli dost, vydali jsme se hledat taxíka. S jedním jsme to usmlouvali na 450 quetzalů rovnou do Panajachelu. Pán nás vyzvednul v 9 u hotelu. Tentokráte jsme jeli truckem (osobním nákladáčkem), a pěkně jsme se mačkali. Počasí bylo nádherné. Zase byl krásně vidět VOLCÁN SANTA MARÍA a podařilo se nám přemluvit řidiče, aby nám zastavil na focení. Jelo se nádhernou přírodou, a bylo skoro pořád vidět nějakou sopku. Nad PANAJACHELEM jsme si zase nechali zastavit u jedné vyhlídky, odkud byl nádherný rozhled na LAGO ATITLÁN a na sopky SAN PEDRO (2995m), TOLIMÁN (3158m) a ATITLÁN (3537m). Byla to nádhera. Od vyhlídky to už byl jenom kousek stočit se dolů do PANAJACHELU a do hotelu MONTANA.

HOTEL MONTANA je krásnej, máme dvě postele, vlastní koupelnu i se sprchou a ze střechy je nádherný výhled na jezero a na sopky. Jen co jsme odložili kufry, vyrazili jsme na oběd a na prohlídku krámků. PANAJACHEL je překrásné trhovní město – prodává se tu každý den, a je to tu plné turistů. A není divu. Člověk neví, co by si vybral dřív. Ale o tom až později. K obědu jsme zašli do restaurace PANA ROCK, kde jsme si dali ESPECIAL PANAJACHEL. Especial se skládal z polévky z rajčat, cilantra a česneku (byla zase moc dobrá), potom následoval talíř s grilovaným kuřetem, černé fazolky, rýže, plátany, quacamole, chorizo a meloun. K pití jsem si dala melounové licuado a pívo, a táta pomerančový džus a dvě píva. Zase jim to trvalo šíleně dlouho než nám přinesli polívku a pití, a pak jídlo.

Po obědě jsme už mohli nakupovat. Našli jsme pár suvenýrů, já jsem si koupila deku sešívanou z těch jejich tkaných látek (zlatou) a táta si koupil červenou košili (aby prý udělal Lídě radost). Když už jsme toho měli plné ruce, vrátili jsme se do hotelu, abychom si dali malou siestu, a taky konečně sprchu, kde jsem ze sebe doufejme smyla všechny ty brouky, co jsem posbírala v MOMOS.

Jen co zapadlo sluníčko, udělala se zase pěkná zima. Našli jsme internetovou kavárnu, kde jsme dohnali emaily, a kde jsem zase pěkně vymrzla. Na večeři jsme šli najít restauraci, kde by brali MC kartu. Tu jsme našli v restauraci TOCOYAL, kde jsme neodolali a zase jsme si dali MOJARRA AL MOJO DE AJO, naši nyní oblíbenou rybu s česnekem. Na zahřátí jsme si dali margaritku, ale ani ta mi moc nepomohla. Mojarra byla zase výtečná. Já jsem k ní vypila dva horký čaje. Pak jsme zjistili, ze tam zavírají v 8 a tak jsme v půl devátý odešli s rozhodnutím se sem vrátit zítra na oběd.

Po cestě do hotelu tak šíleně studeně fučelo, že jsem musela přemluvit tatínka, abychom se zastavili v jednom krámečku, abych si mohla pořídit bundu šitou z momostenangské vlněné deky. Ta mi aspoň trochu pomohla a začala jsem tát. Pak jsme jen koupili pívo, a šli jsme do hotelu.


Panajachel, kostel  

3.12.01, pondělí

PANAJACHEL

Krásně svítí sluníčko, ale fučet nepřestalo. Ráno, kolem osmé, jsem vyběhla na střechu a vyfotila jsem si sopky. Kolem devátý jsme vyrazili, zanesli jsme věci do prádelny (budem to mít zítra ráno). Ještě nic moc otevřeno není, a tak jsme zalezli ke GUAJIMBOS, dali jsme si LICUADO DE MELON a JUGO DE NARANJA a koukali jsme, jak venku fouká.

Pak se to trochu ohřálo a my jsme strávili celý den nakupováním a obdivováním tržiště. Na oběd jsme zašli k TOCOYALOVI na BOTAM ESTACIÓN DE VARIOUS COLORES – což je takový všehochuť – je tam od všeho kousek, aby si člověk mohl udělat představu o jejich jídle. Tak jsme měli rellenito (banánová hmota plněná fazolema a osmažená, taky se tomu říká MOFONGO), TAMAL, ENCHILADA, TACO , fazolky, GUACAMOLE a jejich bílý sýr. Bylo to moc dobré. Táta si dal CHILES RELLENOS – papričky naplněné masem, obalené v těstíčku a osmažené, a taky to měl moc dobrý.

Po obědě jsme dali malou siestu a kolem čtvrté jsme zas vyrazili na nákupy. Nakonec jsme si každý museli koupit velkou tašku, aby se nám do nich ty nákupy vešly. Když jsme na zpáteční cestě hledali internet, narazili jsme na Itala Corrada, se kterým jsme se prvně viděli tehdy v TODOS SANTOS, když jsme učili Martinu říkat „pívo“. Tak jsme si chvíli popovídali, dohnali jsme zase emaily, rozloučili se s Corradem a šli jsme na večeři. Já jsem měla ohromný avokádo plněný šrimpama, a táta měl QUESO FUNDIDO CON CHILE, což nebylo moc dobrý – bylo to kus sýra roztavenýho, ale tuhého s pimentem místo chile papriček. Tak to se nám moc nepovedlo. Po večeři jsme jen zaběhli pro pívo a pak hurá do hotelu.

4.12.01, úterý, PANAJACHEL

PANAJACHEL

Krásně se tu v hotýlku spinká, i když moje postel má taky péra, který občas vystrkujou růžky. Vstali jsme asi v půl desátý do zpěvu různých ptáčků. Hned z rána jsme si zaběhli pro prádlo, donesli jsme ho domů a šli jsme na snídani do LA CHISME. Tam jsme si dali JUGO DE NARANJA, TE NEGRO (černý čaj) a JUEVOS A LA MEXICANA.

Po snídani jsme zašli udělat kopie pasů pro Rafaela, který nám z PANA organizoval náš výlet do HONDURASU. Přitom jsme zase neodolali, a udělali jsme spoustu nákupů, a tak jsme je museli zanést do hotelu. Já vím, že to vypadá, že jenom jíme, ale ono to nakupování zabere dost času, a člověku z toho pěkně vyhládne. Na oběd jsme se šli najíst na nábřeží, já jsem si dala POLLO AL JABON, a táta si konečne našel AQUACATE CON ATUN (avocado plněné tuňákovým salátem), až na to že ten tuňák byl v tomatě, a tak to chutnalo divně.

Po obědě jsme se zase procházeli mezi obchůdky, a zase jsme neodolali, a oba jsme si koupili po jedné dece. Já jsem si našla kabelku s tradičním tkaním z TODOS SANTOS, a tu jsem tam přece nemohla nechat. Taky jsme se zastavili na internetu, abychom dali našim drahým vědět, že jsme ještě naživu.

Na večeři jsme byli u PANA ROCKU, zahájili jsme to aperitivkem já PIŇA COLADOU, a táta margaritkou. K jídlu měl táta vepřové kotlety, a já měla KEBAB DE MONTEVIDEO, a obojí bylo moc dobrý, a zase toho byla děsná spousta. Taky k tomu byla zeleninová polívka, kterou táta statečně snědl, kromě mrkve.


Panajachel, sopky Tolimán a Atitlán  

5.12.01, středa, PANAJACHEL

LAGO ATITLÁN

Dneska jsme šli na snídani v 8, měli jsme HUEVOS MOTULEÑOS, míchaná vajíčka, fazole, plátany, tortily, džus a kafe. Na dnešním plánu jsme měli projížďku po jezeře, kterou taky organizoval Rafael. Byla to tůra s obědem v pytlíku a vyjíždělo se na lodi v 9:30. Měli jsme na to nádherný počasí, i když na jezeře pěkně fučelo. Nejdřív jsme přejeli přes jezero do vesničky SAN PEDRO DE LA LAGUNA pod VOLCANEM SAN PEDRO.

V SAN PEDRU, které se od jezera vznáší téměř 60ti stupňovým krpálem, jsme vylezli nahoru ke kostelíku, vyfotili si ho, prošli jsme trhem, kde k tomu prodávání velice vehementně kázal z bible nějakej pán v obleku (černý sako a kalhoty, myslím že měl i kravatu). Na trhu bylo všechno možný, od zeleniny po ovoce, po slepice v síťovejch taškách až po železářství. Na prohlídku SAN PEDRA jsme měli jenom 50 minut, a tak jsme se vrátili dolů k lodi a dali jsme si v rychlosti LICUADO DE MELON, neb nás to šplhání do kopce děsně vyžíznilo. Táta si tady u místního malíře pana Cruze koupil krásný obrázek Indiánky s krocanem. (Je to ten, co je na úvodní stránce této web stránky).

Lodičkou nás přepravili do vesničky číslo dvě – SANTIAGO ATITLÁN, která je pod VOLCÁNEM TOLIMÁNEM. Člověk by nedokázal uvěřit, jak nádherně čistě modré to jezero je. Na lodi se k nám zase přifařily prodavačky košil a látek a šňůrek do vlasů, které nás celou cestu přemlouvaly něco koupit.

V SANTIAGU, jen co jsme vystoupili z lodě, se k nám nahrnuly dětičky, že nás vezmou k MAXIMÓNOVI (čti: mašimón). MAXIMÓN je vyhlášená modla v SANTIAGU, a podle mě je to hlavně turistická atrakce. (Není to turistická atrakce, je to staletá tradice a oni na něj opravdu věří) . Táta věděl kde je, tak jsme prošli městečkem ke kostelu, kde zase byly zdi lemovaný svatýma, i když tentokráte bez skříní, ale zato měli přes sebe krásné sarape. Lidi se tam usilovně modlili, ale žádnej MAXIMÓN tam nebyl. Táta se ptal, kam ho dali, a oni nás posílali křížem krážem přes město, až nakonec musel táta zaplatit 5Q jednomu hošíkovi. Ten nás vedl křivolakýma uličkama, přímo bludištěm, že jsem měla strach, aby nás nevedl někam, kde by nás jeho kumpáni mohli přepadnout. Nakonec nás ve zdraví zavedl do chyšky olemované slámou a plastikovejma vlajkama, ze které vonělo kadidlo, a uvnitř plápolaly svíčky. Do chyšky nás jeden staroušek pustil za další dva quetzaly, a náš zrak spočinul na MAXIMÓNOVI. MAXIMÓN si musel za ty dva roky co ho táta neviděl přilepšit, protože už vůbec nevypadal tak jak si ho táta pamatoval. Nyní vypadal jako conquistador s kloboukem, ověšenej rouchy a z pusy mu čouhal doutník, který při obřadech prý kouří. Táta byl velice zklamanej, protože dříve byl Maximón ještě udělaný z podrážky a dneska už měl normální obličej vyřezanej ze dřeva nebo z umělý hmoty.

Po shlédnutí Maximóna jsme se zase promotali bludištěm na “hlavní třídu” a dali jsme se směrem k lodi. Táta si po cestě za 2 quetzaly vyfotil domorodku s cintou (to je taková dlouhá barevná pentle) omotanou kolem hlavy, že to vypadalo jako talíř. A pak už se šlo zase na loď.

Příští zastávka už byla zase na našem břehu jezera, ve vesničce SAN ANTONIO PALOPÓ, kde toho nic moc nebylo, jenom prašná cesta, bílej kostel, obchůdek, kde si táta koupil další dvě košile, a pak jsme se vydali na cestu zpátky k lodi. Přidala se k nám jedna ženská, a když jsme jí řekli, ze nechceme nic koupit, tak nám začala nadávat anglicky. Tak jsme ji nadávali česky.

Na lodi jsme ještě koupili každý jednu dečku, a pak jsme jeli domů. Zašli jsme si zbodnout nečeho malého do jedné z restaurací na nábřeží. Dala jsem si kapucínka, pro který zase někam běželi, a chutnalo to spíš jako horký mlíko, neb tam moc kafe nebylo. Táta si dal kuře s tortilou a LICUADO DE FRESA (jahodový) a já hranolky a pomerančovej džus. Nakonec to táta samozřejmě zapil pívem. Jídla jsme zase měli strašně moc a tak jsem schovala pár kostí a hranolek pro našeho pejska. (Kterého jsme po cestě domů samozřejmě neviděli.)

Doma jsem zabalila tátovi kufr, a pak i ten svůj, ale vypadá to velmi bledě, nějak se to nechce vejít. Když jsme dobalili, tak jsme šli na večeři do LAS BRASAS, kde bylo nejvíc lidí. Dali jsme piňu coladu, které nějak scházel alkohol, pak CREMA DE TOMATE (rajská polívka) ta byla docela dobrá, a já jsem si dala CEVICHE DE PESCADO, který nevím proč zmršili tím, že do něj dali sojovku a Worchestrovku a vůbec to jako ceviche nechutnalo. Po cestě domů jsme konečně potkali našeho pejska, tak jsem ho nakrmila.


San Pedro de la Laguna, trh  San Pedro de la Laguna, kostel  Lago Atitlán, pohled na sopky z Panajachelu  Lago Atitlán, sopky Tolimán a Atitlán  
Lago Atitlán, prodavačka na lodičce  Santiago Atitlán, život zde není snadný  Santiago Atitlán, ulička k Maximónovi  

6.12.01, čtvrtek, PANAJACHEL

SOLOLÁ

Dneska v noci mě pěkně škrábalo v krku a ráno už mi pěkně teklo z nosu. Šli jsme se nasnídat do naší malý restauračky na rozcestí. Tentokráte jsme si dali DESAYUNO ESPECIAL s vejci, fazolemi, plátanem, sýrem, tortilami, džusem a čajem. Pak jsme ještě zaběhli zpátky do hotelu tátovi pro foťák a vyrazili jsme zase z rozcestí schoolbusem do SOLOLÁ (dříve se to jmenovalo TZOYOLÁ) .

SOLOLÁ je větší vesnička – městečko nad PANAJACHELEM, kde se ve čtvrtek pořádá velký trh. V SOLOLÁ se nosí pánské košile většinou s černými pruhy ale bohatě vyšívané velkými květy všelijakých barev. Kalhoty k tomu nosej červené a taky vyšívané velkými květy a přes ně si omotají hnědou kostkatou vlněnou deku. Dámy nosí blůzky také velmi vyšívané, a dlouhé sukně z jednoho kusu látky (někdy i 7 metrů dlouhého) omotaného kolem těla. Hezky jsme si ten trh celý prošli, nafotili jsme si to a kupodivu jsme si nic nekoupili. Asi po hodince jsme jeli zpátky do PANA. Více o SOLOLÁ tady.

Naposledy jsme se prošli mezi stánky a došli jsme na oběd k TOCOYALOVI na CREMA DE TOMATE, a avokádový salát s tuňákem, udělaný tak jak má být. Bylo to moc dobré, a bylo by to ještě lepší, kdyby mi do toho nekapalo z nosu. Táta zase vyzpovídal číšníka na mayská slovíčka a když byl hotov, vyrazili jsme zpátky do hotelu. Po cestě jsem našla v lékárně Tylenol Cold, tak jsme ho koupili, a oba jsme si hned jeden vzali. Odpoledne jsme dokončovali s balením, a siestovali.

Na večeři jsme zašli do PANA ROCKU, kde jsme si oba dva dali MOJARRU AL MOJO DE AJO a zase to bylo výborné. Večer se to opět šíleně rozfoukalo a já jsem pěkně vymrzla, což mi na tu rýmu vůbec nepomohlo. Po cestě domů jsme se zastavili na internetu, kde jsme potkali jednoho z tý party Slováků, který jsme potkali v PALENQUE. Tak jsme nechali pozdravovat. Po internetu jsme ještě objevili stánek, kde nám včera paní slibovala MORUNGU (jelítko) a tak jsme si museli jedno dát, protože jsme to paní Tomase slíbili. MORUNGA byla přímo výtečná a kdyby při tom nefoukalo tak, že člověku vystydlo sousto než ho donesl do úst, byla by ještě lepší. Pak už jsme byli tak strašně přežraní, že jsme se sotva doplazili do hotelu.


Sololá, trh  Sololá, trh masový  Sololá, trh zeleninový  

7.12.01, pátek, ANTIGUA GUATEMALA

ANTIGUA GUATEMALA

Už je na čase zmizet z PANAJACHELU, protože už nás všechny prodavačky znají, a jen co se objevíme už na nás vesele volaji “una camisa más?…” (Ještě jednu košili?) . Ráno jsme ješte nabrali v lékárně další Tylenol, protože se mi ta rýma pěkně rozjela. K snídani jsme si zašli na pomernačový džus, a v pekárně jsme si koupili plněnou housku (lístkové těsto se šunkou, sýrem a kapií). Já jsem si to snědla s Tylenolem v hotelu, zatímco se tatík snažil kakat. Nepovedlo se a navíc pro nás přijeli v 9:20 místo v 9:30 a tak jsem do sebe nacpala zbytek housky a jelo se.

Na cestě z PANA do SOLOLY jsme viděli jeden ten school bus (takovej, co jsme s ním jeli včera) nabořenej do sloupu nad strží. Skoro to vypadalo, jako kdyby do něj někdo v zatáčce narazil, protože řidičova strana byla pěkně nabořená. A nebo mu selhaly brzdy. Ješte že tam ten sloup ale byl, protože jinak by ten autobus skončil dole v PANA rychlostí světla. Byla jsem moc ráda, že máme tu SOLOLU za sebou, i s těma autobusama. Když si člověk představí, jak narvaný ty autobusy jezděj, tak to musela bejt mela.

Dále se nic vážného nestalo a za dvě hodiny jsme dorazili do ANTIGUY. Počasí jsme na to měli dobrý, svítilo sluníčko, sopky nad ATITLÁNEM se s námi rozloučily bez jediného mráčku a VOLCÁN DE AGUA v ANTIGUA GUATEMALA byl taky hezky vidět. U hotelu ASJEMENOU nás vyhodili jako první tak jsme to měli bez zbytečného objíždění dalších hotelů. Pokoj jsme měli rezervovaný od Rafaela a když jsme se uvelebili, zašli jsme se projít kolem. Naobědvali jsme se v LA FONDA DE LA CALLE REAL, kde si táta dal COQ-IC, polívku s místní paprikou, bylinkama (i s yerba buena), s párkem, tvrdou slepicí, tmavou jíškou a rýží. Mě to připadalo divné chuťově, takový nasládlý, skoro čokoládové, ale já jsem ochutnala jenom jednu lžíci, a navíc jsem měla chuťové buňky ztlumené rýmou, tak jsem tomu nerozumněla. Tátovi to moc chutnalo, až na tu tvrdou slepici. Já jsem si dala PLATO TÍPICO, kde bylo chile relleno, tamalito, guacamole, rýže a frijoles. K pití JUGO DE NARANJA a NARANJADA CON SODA, a samozřejmě pívo. Nakonec jsem zkusila LICUADO DE PINA (ananasové). Po obědě jsme šli okukovat jadeitky, tak jsem si vybrala náušnice, takové kuličky, a k tomu přívěsek, a táta vzal Lídě podobnej přívěsek jako má na krku on. Obešli jsme ještě pár krámků, zaběhli jsme na internet, a kolem čtvrté jsme se vrátili do hotelu. Je to tady stejně vysoko jako v PANA, ale je tu o dost tepleji. Táta už se bojí, že v COPÁNU bude potit krev.

Později jsme si zašli ještě pro vodu a pro džus na zítra na ráno a dokonce jsem našla magnety na ledničku, tak jsem jich pár koupila na dárečky, a taky propisku, protože ta moje furt přestává psát. Večer jsme zůstali v hotelu, dali jsme si tam v restauraci SOPA DE TOMATE, LICUADO DE MELON a dva čaje, a táta samozřejmě pívo. Já jsem hrdinně dopisovala deník. Musíme jít spát brzo, neboť ve čtyři ráno jedem do COPÁNU.